Trh práce: nejnižší omezení je v USA

Česko je špičkou v Evropě

Světová banka každoročně sestavuje rigity index, který je mimo jiné důležitým ukazatelem pro zahraniční investory. Čím je tento ukazatel nižší, tím lépe zaměstnavatel optimalizuje počet svých zaměstnanců a snižuje náklady spojené s přijímáním a propouštěním zaměstnanců. Do míry rigity pracovní síly se promítá především legislativní úprava pracovně-právních vztahů (především úprava práce v noci, o víkendu, zákonem povolený počet hodin nepřetržité práce či max. počet pracovních dní v týdnu dle zákona…). Dle údajů Světové banky je nejnižší rigita pracovní síly v USA, kde není téměř žádné zákonné  omezení pro zaměstnavatele, záleží vždy pouze na jeho domluvě se zaměstnanci. Česko se umístilo z členských zemí Evropské unie na pátém místě (před námi je pouze Dánsko, Velká Británie, Irsko a Belgie). V Česku právní úprava dodává zaměstnanci určitou jistotu a zajišťuje  slušné pracovní podmínky, současně na rozdíl od mnoha evropských zemích zaměstnavatele tolik nesvazuje.

USA = pružný trh práce

Zaměstnavatel má ve Spojených státech Amerických lepší zákonnou výchozí pozici v pracovně-právních vztazích, trh práce je díky domu velmi pružný,  což má za následek i nízkou nezaměstnanost. Odbory mají v evropských zemích mnohem vyšší  úlohu než v  USA. Zaměstnavatelé v USA nemají problém optimalizovat počet zaměstnanců dle zakázek a momentálních potřeb. Naproti tomu evropští zaměstnavatelé v období, kdy jsou zakázky na vzestupu a firma prosperuje váhají s přijímáním dalších zaměstnanců (delší výpovědní lhůty, omezení práce…).  Nejvyspělejší mimoevropské země světa (USA, Japonsko, Austrálie či Nový Zéland) nemají např. zákonem omezen maximální  možný počet hodin nepřetržitě odpracovaných pracovníkem.  Zaměstnanec tedy může vykonávat svoji práci „24 hodin v kuse“. Austrálie, USA a Nový Zéland nemají dokonce zákonem stanovený nutný počet hodin volna pro zaměstnance během týdne. Zaměstnanec tak může v podstatě pracovat sedm dní v týdnů dvacet hodin denně… Z evropských zemí je možno v zákonem stanovených případech pracovat nepřetržitě nejdéle v Česku a Slovensku (16 hodin). Naopak nejméně hodin nepřetržité práce je povoleno ve Španělsku a v Itálii (pouze 9 hodin).

Propustit pracovníka ve Skandinávii je problém

Pracovně-právní ochrana zaměstnanců je v Evropě  na rozdíl od ostatních vyspělých zemí světa (USA, Austrálie či Kanada) na vysoké úrovni. I z tohoto důvodu je personální politika firem velmi důležitá a společnosti mají zájem na stabilizaci svých zaměstnanců. Fluktuace zaměstnanců je pro společnosti sídlící v Evropě  mnohonásobně dražší než pro firmy  v USA. Počet evropských  zaměstnavatelů uzavírajících se svými zaměstnanci smlouvu na dobu určitou roste (tuto smlouvu nelze ve všech zemích uzavřít ve všech případech). Důvodem jsou dlouhé výpovědní lhůty (v mnoha zemích až 6 měsíců), které dělají zaměstnavatelům problémy při optimalizaci počtu zaměstnanců. Pracovní morálka a výkon zaměstnance ve výpovědní době je samozřejmě nižší a ohodnocení stejné… Nejkratší výpovědní lhůty jsou ve Velké Británii a Irsku, naopak nejdelší výpovědní lhůty jsou v Dánsku, Finsku, Švédsku, Německu a Řecku. Ve většině zemích se délka výpovědní lhůty liší dle počtu odpracovaných let, u zkušených pracovníků je i tak i půl roku.

Nejkratší pracovní týden mají Francouzi

Nejkratší pracovní týden z členských zemí EU má Francie, která zavedla 35 hodinový týden a i ostatní země postupně snižují zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu. Ve většině zemí je 40 hodinový pracovní týden – stejně  jako v Česku. Kratší pracovní týden si Francie nebo Dánsko (37 hodin) mohou dovolit díky vysoké produktivitě práce, které tyto země dosahují. Občané všech členských zemí Evropské unie však pracují podstatně méně hodin než v ostatních vyspělých zemích světa: např. v Japonsku, Jižní Koreji, USA či Kanadě. V průměru nejméně hodin v práci stráví z členských zemí Nizozemci (30,1 hodin), Dánové (34,8 hodin) a Francouzi (35,2 hodin). Naopak nejvíce v práci tráví čas občané  v asijských zemích, kde volná sobota v podstatě neexistuje, současně zaměstnavatelé nejsou příliš omezeni zákoníkem práce a tak zaměstnanci mohou pracovat i sedm dní v týdnu. Absolutně nejvíce hodin v práci stráví občané v asijských zemích (Malajsie, Thajsko či Japonsko), kde odpracují zaměstnanci v průměru více než 2000 hodin za rok, což je pro Evropany něco těžko představitelného, vždyť průměrný Francouz odpracuje za rok 1431 hodin a Dán 1475 hodin. Rekordmani v počtu opracovaných hodin jsou potom Korejci (2390 hodin za rok).

EU: práce přesčas je pro zaměstnavatele drahá

V některých naléhavých případech potřebuje zaměstnavatel, aby zaměstnanec pracovat déle než činí zákonem stanovená týdenní pracovní doba (v Česku 40 hodin), aby zůstal přesčas. Práce přesčas musí být  ze zákona v evropských zemích lépe ohodnocena. Nejvyšší zákonný příplatek za práci přesčas je v Lotyšsku – plných 100 %, naopak v Irsku a Španělsku není práce přesčas zákonem zvýhodněna příplatkem, výše příplatku je tak plně v rukou zaměstnavatelů a záleží pouze na nich v jaké výši jej zaměstnanci pracujícímu přesčas poskytnou. V deseti zemích je práce přesčas zákonem odměněna 50 % příplatkem. V Česku je zákonem stanovený příplatek ve výši 25 % stejně vysoký jako u našich sousedů, v Německu a Slovensku. Počet přesčasových hodin je omezen zákonem. Práce přesčas není limitovaná v Dánsku, Velké Británii, Řecku a Irsku. Naopak nejméně přesčasových hodin je právní úpravou dovoleno zaměstnanci ve Španělsku (104 hodin za rok) a v Litvě (156 hodin za rok). V původních 15 členských zemích Evropské unie pracuje pravidelně přesčas v průměru 12% žen a 17% mužů. Nejvíce přesčasových hodin mají v  Evropě potom  zaměstnanci starší 55 let. Práci přesčas nejvíce využívají zaměstnavatelé z  EU15 ve Velké Británii, Irsku,  Německu, Belgii, Finsku a Španělsku.

Tabulka: Rigity index v zemích OECD a EU (údaje za rok 2008)

Zdroj: The Worldbank – Doing Business 2009