„Reverse charge“ – hojně využívaný daňový mechanismus

Režim reverse charge (tzv. „obrácené zdanění“) je postup užívaný v oblasti daně z přidané hodnoty. Zboží nebo služby nejsou zdaňovány, tak jak je obvyklé, jejich dodavatelem nebo poskytovatelem, ale naopak jejich odběratelem či příjemcem. Tento postup se uplatňuje u zboží a služeb v mezinárodním obchodě, a to jak v rámci států Evropské unie, tak i ostatních zemí (tzv. třetích zemí).  Mechanismus reverse charge ulehčuje odběrateli či příjemci zdanit zboží nebo službu ve svém státě bez složitého uplatňování nároku na odpočet daně v jiném státě nebo dokonce nutné registrace k dani z přidané hodnoty v tomto cizím státě.

Plnění, u nichž reverse charge použijeme

Častými změnami naší daňové legislativy postupně docházelo k rozšiřování použití mechanismu reverse charge. U poskytování přeshraničních služeb mezi plátci daně  nebo osobami povinnými k dani  (podnikateli) se stal tento systém základním pravidlem pro zdaňování. Místo plnění (stát, kde bude služba z hlediska daně z přidané hodnoty zdaněna) je při poskytnutí služby  místo, kde má tato osoba sídlo nebo místo podnikání. Musí být ale splněna podmínka, že služba byla poskytnuta plátci daně, a ne např. fyzické osobě – nepodnikateli. V případě, že poskytovatel i příjemce jsou plátci daně z přidané hodnoty, uplatní se systém reverse charge a daň je povinen přiznat a zaplatit příjemce služby. Pokud je příjemcem služby neplátce, musí daň přiznat a zaplatit poskytovatel služby.

U poskytování služeb existují výjimky, u kterých základní pravidlo reverse charge nepoužijeme. Jedná se o služby vztahující se k nemovitostem (např. služby realitní kanceláře, ubytovací služby), poskytování přepravy osob nebo služby v oblasti kultury, umění, sportu, vzdělání.

Poskytnutí přeshraniční služby

Reverse charge se uplatňuje u všech přeshraničních zdanitelných služeb s místem plnění v tuzemsku poskytnutých plátci nebo osobě identifikované k dani osobami povinnými k dani neusazenými v tuzemsku.

Pro určení toho, zda jde o osobu povinnou k dani neusazenou v daném členském státě, je rozhodující, zda tato osoba má ve státě, do kterého službu poskytuje, a ve kterém se služba zdaňuje, sídlo, místo podnikání nebo provozovnu, resp. zda se tato provozovna účastní příslušného poskytnutí přeshraniční služby. Jestliže poskytovatel služby nemá v členském státě zdanění sídlo, místo podnikání ani provozovnu, považuje se za osobu, která není usazená v daném členském státě. Obdobně se poskytovatel služby považuje za osobu, která není usazená v daném členském státě, jestliže v tomto státě sice má provozovnu, ale tato jeho provozovna se příslušného poskytnutí přeshraniční služby neúčastní. Jestliže poskytovatel služby má v členském státě zdanění sídlo nebo místo podnikání, vždy se považuje za osobu, která je usazená v tomto státě, a to bez ohledu na to, zda se příslušného poskytnutí služby účastní.

Český poskytovatel služby (plátce) fakturuje služby bez DPH. Daň přiznává a platí příjemce služby v souladu právní úpravou daného státu. V souvislosti s tímto plněním je poskytovatel povinen vystavit na toto plnění daňový doklad, který musí, kromě obvyklých náležitostí daňového dokladu, obsahovat i odkaz na příslušné ustanovení zákona, podle kterého je místo plnění mimo tuzemsko a dále, pokud je ve státě, ve kterém se místo plnění nachází, daň povinna přiznat a zaplatit osoba, které je služba poskytována, sdělení o této skutečnosti.

Příklad: Pan Petr podniká v oblasti podnikového poradenství a je plátcem DPH v České republice. Poskytne jeho službu ve výši 1000 EUR klientovi v Turecku. Vystaví na poskytnutí této služby fakturu – daňový doklad, kde bude uvedena částka 1000 EUR a informace o tom, že povinnost přiznat a zaplatit daň má příjemce služby.

Přijetí služby ze zahraničí

Pokud jsou českému plátci nebo osobě povinné k dani poskytnuty služby ze zahraničí, je tato osoba povinna přiznat a zaplatit daň v České republice, vyjma případů, kdy jde o poskytnutí vybrané služby osvobozené od daně bez nároku na odpočet (např. bankovní, finanční a pojišťovací služby). Daň je plátce povinen uvést do daňového přiznání za zdaňovací období v němž mu vznikla povinnost daň přiznat. Této osobě (příjemci služby) zároveň vzniká nárok (v případě splnění zákonem stanovených podmínek) na uplatnění odpočtu daně z přijaté služby (při splnění zákonem daných podmínek). V konečném efektu je tak přijetí služby daňově neutrální.

Pro přepočet na české koruny pro účely DPH  se použije platný kurz ke dni vzniku povinnosti přiznat daň, tj. kurz platný ke dni poskytnutí služby (zpravidla poslední den poskytování nebo dřívější den vystavení daňového dokladu). Platným kurzem může být podle volby plátce buď aktuální denní kurz České národní banky nebo stanovený pevný (historický) kurz České národní banky.

Příklad: Panu Petrovi byla poskytnuta poradenská služba z advokátní kanceláře v Německu ve výši 500 EUR. Místo plnění je sídlo společnosti pana Petra – Česká republika. Pan Petr uvede přijaté plnění v daňovém přiznání a zároveň si v daňovém přiznání uplatní nárok na odpočet daně z této služby. Zaplatí tak z této přijaté služby daň v nulové výši. Pro přepočet výše plnění na české koruny použije kurz České národní banky ke dni poskytnutí služby.