Děsí vás hypotéka? Zkuste to jako Saturnin

     Průměrná výše nesplácené hypotéky se pohybuje kolem 1,6 milionu korun. Největším problémem jsou přitom dnes půjčky z roku 2007 a 2008 uzavřené na dobu dvaceti a více let. Jestliže poměry na trhu činí hypotéky výhodnějšími, ty samé poměry budou později moci za to, že počet nesplácených hypoték jen poroste. Zatímco ekonom pokýve hlavou nad nevlídností statistik, mladý pár si letáky bank vytapetuje byt a zůstane v nájmu a důchodce si gratuluje, že lékařská věda mu nedokáže prodloužit život tak, aby se dožil ještě horších věcí.

     A co příslušníci střední třídy a filozofové? Ti se teď vzácně sblížili: zpochybňují status quo. Vážně to tak musí být, že člověk je od konce studií prakticky celý život otrokem banky, která mu půjčila peníze, a klid má jenom v důchodu (pokud se ho dožije)? Jinde se lidé do okovů dostanou ještě dřív - třeba v Británii, kde jejich „britského Dobeše“ do „koše“ nehodili a nechali si zkomercionalizovat školství. Ze školy tam mladí lidé nevycházejí plní nadějí (a s neodolatelnou chutí půjčit si na dům), ale často zoufale zadlužení. Co se ale vlastně – kromě obléhání Wall Street – dá dělat? Něco snad přece. Ve Spojených státech se tomu říká „life hacking“. Česky bychom snad mohli říci „kutilské obejití nevýhod systému“.

     Tak co třeba bydlet ve Stínadlech? Špatný nápad. Temná centra měst, která snad kdysi mohla inspirovat k vyprávění o dobrodružství klukovských part, jsou dnes krásná, čistá a opravená. A plná obchodů, hotelů a kanceláří. Dochází k jevu zvanému anglofonně „citizace“. Jak název napovídá,  prachobyčejné město se v rámci tohoto procesu přemění na „city“. Památkaří a architekti vzniklé urbanistické útvary označují přiléhavěji „Disneyland“. Místo, kde „to žije“, ale kde „se nežije“. Když už v nich lidé bydlí, jsou to ti, kdo se dokáží trefit do rovnovážného bodu mezi poptávkou a nabídkou – a ten rozhodně neodpovídá domácím výdělkům, ale má mezinárodní, či snad spíše postaru „západní“ charakter.

     Jiná možnost: jako Saturnin a jeho pán obsadit hausbót. To je teď docela moderní postup, jak řešit bytové problémy. Říční přístav Rummelsburg v Berlíně obsazují mladí lidé se svými „plovoucími domy“. Nejlevnější dvoupokojový byt v Berlíně stojí dva až tři miliony korun (přepočteno z eur). Nájem by vyšel aspoň na 16 tisíc měsíčně. A teď hausbót: nějaký menší či starší se dá pořídit už od zhruba 40 až 50 tisíc korun. Nájem v berlínském přístavu dělá pro menší plovoucí zařízení tisícovku až dvě měsíčně. Jenže Berlín, to je město mnoha možností. Ne toliko naše Praha. Máme tu sice na Císařské louce kotviště hausbótů. Jenže nové se nepřijímají – prý kvůli problémům při povodních. Jachtařské kluby také místo nedávají. Jediná šance je, pokud máte známého, případně nejste zrovna náhodou někdo od Libora Michálka. Jsou tu i praktické problémy. Přívod vody se na zimu v kotvištích vypíná. A vykopat si vlastní, zateplený, to už musíte mít známé dva (případně nebýt Michálek sám).

     Tak jinak. Zahradní chatky jsou levné a při troše snahy se v nich dá žít i trvale. „Rekreační chaty se vůbec neprodávají, výjimkou jsou ty celoročně obyvatelné,“ říkají teď svorně všechny realitní kanceláře. Při krizi v roce 2008 se v nabídkách realitek objevila například zděná, celoročně obyvatelná chata nedaleko centra Prahy silně připomínající malý rodný domek za pouhých 200 tisíc korun. Ceny nemovitostí v krizi klesají, objevují se případy neuvěřitelně nízkých cen, kdy lidé za každou cenu potřebují rychle sehnat peníze. Ačkoliv to zní dobře, jsou tu opět jisté nevýhody. Za prvé, máte-li partnera, musí být dobrodruh. Přeci jen, v mínus deseti stupních se pod pumpou na zahradě sprchuje špatně. Dále, pokud taky někdy zajdete do práce, je třeba mít vodu na umytí a elektřinu na vyžehlení. Co je nehorší, je bezpečnost. Chatky se nejvíc vykrádají a v jejich okolí zpravidla nebývá veřejné osvětlení.

     Ani to není všechno. Snobové a milovníci Old Shatterhanda zkoušejí jurty (stojí pod milion korun) nebo týpý (dá se v nich udržovat klasický táborák). Anarchisté a fanoušci rostlin se zubatými listy sní o obsazení prázdných domů (které jsou prázdné, protože jak vědoucí ví, dům není investice, ale depozitum). Vynalézavých řešení je dost. Ekonomické zákony jsou však neúprosné. Pokud se cena pohybuje pod rovnovážnou tržní hodnotou, vždy je vyvážená nižší kvalitou a více či méně skrytými pozdějšími náklady.

     Únik z finančního otroctví je tak v nedohlednu. A lidé své úvahy o statu quo přenášejí do vyšší úrovně. Zatím stanují na náměstích nebo makléřům pod okny. Co až zjistí, že ani tohle nefunguje?