Bylo by pro Česko členství v bankovní unii přínosné?

Stalo se již jistou tradicí, že Česká republika patří v Evropské unii spíše k zemím, jejichž stanoviska k prohlubující se integraci se nesou více v negativním tónu. Přijetí eura bylo odloženo na neurčito a otázka kdy přijmout euro se změnila na otázku, zdali euro vůbec přijímat. Smlouvu o rozpočtové disciplíně odmítla Česká republika podepsat na začátku letošního roku. V případě bankovní unie máme nakročeno obdobným směrem. Jaké je tedy stanovisko České republiky a jaké může mít na nás vytvoření bankovní unie dopady?

Pilíře bankovní unie

Rodící se bankovní unie v EU by se měla opírat o čtyři základní pilíře. Základním stavebním kamenem by měl být společný bankovní dohled. Ten by se opíral o systém společných pravidel pro fungování bank. Vzniknout by měl jednotný systém pro pojištění vkladu a taktéž tzv. společný mechanismus pro řešení bankovních krizí.

České banky pod dohledem ECB?

Ze strany naší republiky je pravděpodobně nejcitlivěji vnímán navrhovaný přesun kompetencí z národního regulátora na Evropskou centrální banku. Hlavní obavy pramení ze ztráty kontroly nad českými dcerami evropských bank, které by v případě změny právního statusu z dcer na pobočky, spadaly pod regulátora mateřské země, čili nově ECB. Dle současné legislativy má při takové transformaci (dcera na pobočku) Česká národní banka rozhodující slovo a tato praxe by měla být podle českého stanoviska zachována i v budoucí bankovní unii. V opačném případě by tak hypoteticky mohlo dojít k situaci, že část bankovního sektoru v ČR by byla pod bankovním dohledem ECB a část pod dohledem ČNB, a to bez ohledu na naši participaci na bankovní unii či nikoliv. Odlišný regulátor může mít mírně odlišné požadavky na banky, a to by mohlo mít dopad na bankovní sektor jako takový.

Všichni za všechny

Bankovní regulace je v současnosti založená na dohodě BASEL II a jeho dodatcích (v budoucnu BASEL III) stanovující zejména minimální kapitálový požadavek. Díky existenci BASELU tak již existuje jistá forma integrace bankovního dohledu. Je tedy otázkou, do jaké míry by přispěla nová pravidla pro společný bankovní dohled k jeho kvalitativnímu zlepšení či by více či méně jen kopírovala stávající regulaci. Znatelnější dopad by však měl na český bankovní sektor vznik společného fondu pro případnou přímou rekapitalizaci bank, a to dopad zejména po stránce finanční. Relativně zdravější české banky by se podílely na sanovaní nezdravých např. španělských bank (fond by byl financován z příspěvků bank v zemích bankovní unie). Kromě finančních nákladů s tímto spojených jako negativum vnímáme i to, že díky potenciálnímu záchrannému fondu by se mohla oslabit obezřetnost českých bankovních ústavů.

Z výše uvedeného tak plyne, že účast na bankovní unii (podle její současné navrhované podoby) by pro Českou republiku znamenala spíše negativa než přínos ve formě stabilnějšího bankovního sektoru. Z tohoto důvodu je stávající, spíše konzervativní, český postoj na místě.