Přestupný rok penzijních fondů

O co šlo? O masáž „jistotou“. Ta však u nás funguje jako zaklínadlo z Bradavic, dokonce nejen na ty zpozdilé, ale na většinu lidí. Nakolik je ta většina zpozdilá, ať posoudí každý sám...

• Čtěte také: Divadlo kolem penzijní reformy: komedie, anebo drama?

Záruka není zadarmo

Že každé zajištění něco stojí, to by snad většina lidí pochopila, ale že je jistota každoroční kladné nuly penzijních fondů jen nesmyslnou vězeňskou koulí na noze, už média vysvětlit neumí a ani poradci to zatím nedělali. Tak krátkodobá záruka totiž vynucuje extrémně konzervativní investiční strategii – na peněžním trhu nebo v krátkých dluhopisech, ale ani jedna možnost nyní skoro nic nevynáší.

Čísla matou

Navíc, kdo skutečně chápe rozdíl mezi nominálním a reálným? Je to paradox, protože o inflaci se mluví i v bulváru možná častěji než o pseudocelebritách a o zdražování melou naši občané od rána do večera. Ale že by chápali? Ani omylem.

Ostatně zatipujte si, o kolik se sníží hodnota „uspořené“ tisícikoruny za dvacet pět let při jen 3% inflaci? Kdo odpoví, že na polovinu, může pokračovat dál a pokusit se porazit iluzi jistoty – toto dočasné vítězství marketingu nad rozumem (jednotkou dočasnosti je ovšem jeden furt).

Co bude dál?

Po novém roce tu budeme mít skoro 5 milionů naivků, kteří budou ochotně a radostně znehodnocovat své úspory v pohádce, že si spoří. Z transformovaných fondů se totiž stanou obyčejné fondy peněžního trhu s výnosem pár desetin procenta a poplatkem za správu 0,6 %. Pak teprve odečtěte inflaci. To je výhra, co?

Faktem je, že minulý týden švýcarská banka Credit Suisse ohlásila, že účty ve švýcarských francích bude úročit (zatím jen firmám) zápornou sazbou. Možná to každému není jasné, ale za uložené peníze si zkrátka klienti zaplatí – tak daleko naše banky ještě nejsou, ale penzijní fondy tam už mají vlastně našlápnuto.

A co nové účastnické?

To je něco jiného, dokonce lze bez uzardění říci, že tak nízké náklady investování v celém světě (s výjimkou několika obrů v USA) nenajdete. Běžně si dynamičtější fondy, které dosud u nás byly, strhávají správcovský poplatek 2 % a jejich celková nákladovost (TER = total expence ratio) dosahuje bez problémů 3,5 % – kolik z výnosu asi pak Spořínkům zbude? Nové účastnické fondy mají proto poplatky z kapitálu určeny jako celkové (tedy TER) a navíc mají velmi „chytlavě“ nastaven právě také 10% podíl na zisku. Ale řekněte sami: kdo mi skutečně vydělá, toho rád odměním desetinou výnosu!

Poplatky penzijním společnostem

* z kladného rozdílu vůči nejlepšímu zhodnocení v historii

Problém vysvětlování

Všichni možní „nezávislí“ poradci se s nikým párat nebudou, protože za to nedostanou provize. Nové penzijní společnosti tak spoléhají na bankovní pobočky, kde by to části klientů snad mohli vysvětlit. Ale snadné to mít nebudou, protože pak půjde ještě o jeden „stupeň“ finanční gramotnosti: přesvědčit klienty, aby nešli jen z bláta do louže, tedy zas do konzervativních fondů. Jak bylo řečeno, poměrně nekolísající státní dluhopisy jsou historicky nejdražší = nesou tak historicky nejnižší výnosy. Akcie sice kolísají, ale dlouhodobě prakticky vždy vydělaly mnohem víc než dluhopisy. Takže alespoň ten vyvážený fond!

Optimisticky se do krátké budoucnosti ale asi nikdo moc nedívá – až za rok, za dva, až lidé uvidí rozdíl výnosů, teprve (snad) začnou alespoň trochu přemýšlet...