Řešíte své stáří?

Tato otázka na mne vyskočila v okamžiku, kdy jsem na internetu pátrala po informacích o vaření domácího mýdla, a poněkud mne vyvedla z konceptu. Spojitost mezi mýdlem a stářím mi zprvu přišla mírně pochybná. Na druhou stranu o její aktuálnosti dnes a denně nelze pochybovat.

Odložila jsem tedy své alchymistické plány na pozdější dobu a zamyslela se: řeším své stáří? Mám dojem, že během posledních let mám dost práce s tím, jak řešit své mládí. Ukončování vysoké školy a pokusy najít své místo ve světě, zahrnující nutnost uživit se, dají člověku celkem zabrat. Zejména v případě, kdy se nehodlá vzdát alespoň menší poloviny svých představ a ideálů. Bezprostředně po získání diplomu mne myšlenky na užitečnost, ne-li nutnost penzijního připojištění nevzrušovaly. Komplikace spojené s počátky života na volné noze a tedy i s potřebou platit si sama sociální a zdravotní pojištění se mi zdály více než dostatečné.

---

Čtěte také

Deset mýtů ohledně důchodů
II. pilíř – co je dobré vědět, než se rozhodnete
Co to znamenalo býti pod penzí

---

Nakonec, uklidňovala jsem se, v době, kdy se já dožiju důchodového věku, se společnost dávno vrátí ke staré dobré tradici přenechat přestárlé a nemocné divé zvěři.

Neodbytně se vnucující hlásek zdravého rozumu, který mne upozorňoval na skutečnost, že má tendence odkládat důležitá rozhodnutí na později v tomto případě o závratně vysoké inteligenci nesvědčí, jsem po nějakou dobu pečlivě ignorovala. Říkala jsem si, že nejdřív si uspořádám své krátkodobé záležitosti a teprve až budu mít jakousi jistotu o pravidelnosti a výši svých příjmů, podstoupím nezbytné utrpení a obstarám si dostatek informací.

Chvála důchodové reformě

Kdo ví, jak dlouho bych si svou lenost racionalizovala, nebýt listopadové reformy. Když jsem si šla vyzvednout novou kreditní kartu, má bankovní poradkyně div nepadla do mdlob: „Vy ještě nemáte penzijní připojištění!? Ale vždyť na to máte poslední dva dny, než začnou platit nové podmínky!“ Nefalšované zděšení v jejím hlase mne přesvědčilo, že stojí za pokus strávit v bance o dvacet minut déle. Tak jsem se nakonec stala hrdou majitelkou penzijního připojištění za starých podmínek a těšila se, kterak tím o víkendu šokuji svou rodinu žijící v přesvědčení, že podobné záležitosti spadají mimo mé mentální kapacity.

Skutečnost, minimálně v případě rodičů, předčila má očekávání. Máma na mě vyvalila oči a začala se smát. Když se z práce táta vrátil, pobaveně mu ohlásila, že jejich zodpovědná dcera si zařídila penzijní připojištění. Tatínek místo aby pochválil můj optimismus, co se společenského vývoje do budoucna týče, těžce usedl na židli a chvilku na mě hleděl. Nakonec vyšlo najevo, že pochybnosti mých rodičů o svéprávnosti jejich dítěte sahají tak hluboko, že připojištění na mé jméno zřídili sami, čímž se chtěli pochlubit až na Vánoce. Tudíž jsem na krátkou dobu měla připojištění hned dvě. Tím se věru každý pochlubit nemůže! Díky prozíravosti svých rodičů jsem také měla tu čest si jedno ze sjednaných pojištění zase zrušit, přičemž jsem se dozvěděla, že takový krok je pro mne v každém případě jen a pouze nevýhodný. Vcelku mne potěšilo, že jsem našla výjimku potvrzující pravidlo a dala jsem si mravní závazek začít se skutečně orientovat i v nově vystavěných pilířích reformovaného důchodového systému.

Mohutně inspirována těmito událostmi rozhodla jsem se neusnout na vavřínech a nespokojit se s pouhým penzijním připojištěním a útěšnou představou, že za 40 let nějaké důchody ještě budou. Úspěšně jsem dokončila první dávku domácího mýdla a zjara se vrhnu na pěstování zeleniny.