Deset let se zkoumá, jak platit politiky

Jen málokterý problém ležel od roku 1989 na stole českých zákonodárců tak často jako výše jejich platu a způsob jeho výpočtu. V předlistopadových parlamentech vykonávali poslanci své funkce bezplatně souběžně se svým občanským povoláním. Náležela jim jen náhrada ušlého výdělku za dobu strávenou v poslaneckých lavicích. Honorováni byli jen funkcionáři parlamentu, ministři a prezident. Tato praxe přetrvala do září 1990, kdy si nový český parlament poprvé určil zákonem vlastní příjmy.

Od této chvíle až do roku 1995 byly tak výše platů jednotlivých ústavních funkcionářů určovány buď speciálními zákony, nebo se případně jejich výše stanovila v zákonu o státním rozpočtu. V roce 1990 byl výkon poslanecké funkce ohodnocen měsíční částkou 7000 korun základního platu, k čemuž se přičítaly cestovní náhrady 2000 korun a náhrady za další výdaje ve výši 4000 korun měsíčně. V dalších letech se stanovená laťka zvyšovala. V prosinci 1992 poslanci zvýšili svůj základní plat

Každoroční zvyšování platů a bouřlivé diskuse o jejich výši se setkaly s negativní reakcí veřejnosti. Vznikla potřeba vytvořit systém, který by zaručoval pohyb platů v závislosti na růstu ekonomiky a výši inflace, přitom ale odstranil nepopulární a nesystémové stanovování pevných částek. Ve hře byly různé modely: odvozovat platy od platů ve státní správě

V září 1995 zvítězil první jmenovaný model, který platí dodnes. Výše platu všech ústavních činitelů (tedy nejen poslanců, senátorů, ministrů a prezidenta, ale i všech soudců, členů NKÚ a ředitele BIS) je nyní stanovena jako násobek nejvyššího platu odborníka na ministerstvu. Základní plat poslance byl od července 1996 nastaven štědře: na 31 200 korun. V roce 1995 zvolený model měl jednu výhodu: zabránil tomu, aby jako dříve například plat náměstka přerostl plat

Zdroj: LN z 22. 2. 2000