Jak se pracuje v Evropské unii

Řada z nich svůj pracovní trh již uvolnila a nevyžaduje pracovní povolení. Kromě něj je ale stále potřeba vyřídit si řadu jiných důležitých věcí a náležitostí. Podívejme se tedy, které to jsou.

Povolení k pobytu

Na občany Evropské unie se vztahuje právo volného pohybu osob vyplývající ze Smlouvy o založení Evropského společenství a z tohoto důvodu není vstup na území jiného členského státu podmíněn vydáním vstupního víza nebo povolením k pobytu. Pokud nemáte v úmyslu pobývat v jiné zemi EU déle než 3 měsíce, pak potřebujete pouze pas nebo občanský průkaz. Pokud zůstanete v zemi více než 3 měsíce, ale méně než rok, můžete požádat o povolení k pobytu na předmětné období. V ostatních případech můžete požádat o povolení k pobytu pro občana EU. Příslušné úřady jsou oprávněny po vás vyžadovat potvrzení o zaměstnání/studiu, zda máte dostatečné finanční zdroje a zdravotní pojištění. Tento dokument slouží pouze jako potvrzení a není podmínkou k uplatnění vašeho práva žít v dané zemi. Úřadem příslušným k vydání povolení jsou regionální správní úřady nebo policie.

Pracovní povolení

Rozhodnete-li se pro práci v některém z členských států Evropské unie, měli byste se zajímat o podmínky přístupu na tamní trh práce, zejména potřebu pracovního povolení. Některé “staré” členské státy unie aplikují přechodné období pro volný pohyb pracovních sil, které v konečném důsledku znamená nutnost mít pracovní povolení před zahájením pracovního poměru.
Pracovní povolení budete potřebovat v Belgii, Dánsku, Francii, Itálii, Lichtenštejnsku, Lucembursku, Německu, Nizozemsku, Norsku, Rakousku a Švýcarsku.
Pracovní povolení naopak nepotřebujete v členských státech EU, které s námi 1. 5. 2004 vstoupily do unie – tedy Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko, a ve státech, které neuplatňují přechodné opatření – Irsko, Švédsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska. K těmto států od 1. května 2006 patří také Finsko, Island, Portugalsko, Řecko a Španělsko.

Uznávání kvalifikace

Oblast vzájemného uznávání odborných kvalifikací pro účely výkonu povolání je upravena obecným systémem Evropského společenství pro vzájemné uznávání odborných kvalifikací. Týká se většinou povolání, u nichž jsou právním předpisem upraveny podmínky přístupu k těmto povoláním a odborným činnostem – tzv. regulovaná povolání. Jinými slovy řečeno, k výkonu regulovaných povolání bývají stanoveny určité kvalifikační požadavky. Chce-li občan ČR vykonávat v některé zemi EU regulované povolání, musí požádat zodpovědnou instituci v cílové zemi o uznání odborné kvalifikace. Uznávacím orgánem bývají příslušná ministerstva, v jejichž působnosti je dotyčná činnost regulována. K oprávnění vykonávat regulovanou činnost se mohou vyjadřovat i profesní komory. Na základě žádosti podané u příslušné instituce je zahájeno řízení o uznání kvalifikace. Řízení o uznání kvalifikace probíhá samostatně v případě uchazečů o zaměstnání nebo jako součást řízení, ve kterém se rozhoduje o zahájení podnikání. Výsledkem procesu profesního uznávání je rozhodnutí, zda dotyčná osoba má dostatečné znalosti a schopnosti, aby mohla vykonávat konkrétní povolání nebo činnosti.
Jiným typem uznávání kvalifikace je akademické uznávání. V tomto případě jde o uznávání diplomů, kvalifikací nebo částí studijních programů domácí vysokoškolské instituce zahraniční vysokou školou. Výsledkem procesu akademického uznávání je rozhodnutí, zda je vzdělání získané v zahraničí rovnocenné vzdělání poskytovanému v ČR a naopak. Všechny certifikáty a dokumenty, na jejichž základě žádá český občan o uznání kvalifikace, by měly být přeloženy do příslušného jazyka a úředně ověřeny.

Zdravotní a sociální pojištění

Se vznikem pracovního poměru se většinou pojí také odvody do systémů zdravotního a sociálního pojištění. Protože se tyto systémy v každé zemi liší, existuje v unii právní úprava, která vytváří mechanismy bránící tomu, aby migrující pracovník ztratil nárok na dostatečnou zdravotní péči a sociální zabezpečení. Pracovník podléhá ve většině případů právním předpisům o zdravotním a sociálním pojištění pouze jednoho členského státu. To znamená, že platí odvody do systému pouze v jednom státu a podle právních předpisů tohoto státu má také nárok čerpat dávky a zdravotní péči. Podle obecného pravidla podléhá pracovník právním předpisům státu, ve kterém je zaměstnán.
Jednotlivé instituce sociálního a zdravotního pojištění členských států mezi sebou komunikují prostřednictvím tzv. E-formulářů. Všechny tyto formuláře jsou zpracovány v zrcadlové podobě podle dohodnutého vzoru ve všech jazycích členských států EU, takže s porozuměním obsahu formuláře v jiném státu unie by neměly být potíže. Kompetentními institucemi pro vydávání jsou zejména: správy sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovny, úřady práce a referáty státní sociální podpory. Pro potřeby úřadů práce je důležité, abyste si před návratem do ČR nechali potvrdit formulář E301, který potvrzuje odpracovanou dobu a dobu pojištění v jiném členském státu a slouží k započtení tohoto pracovního poměru pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti. Vydání formuláře E301 může trvat i několik týdnů a můžete o něj zažádat i po návratu do ČR.
Pracujete-li v některém z členských států déle než jeden rok, máte nárok na čerpání poměrné částky starobního důchodu i ze systému důchodového pojištění tohoto státu. Po podání vaší žádosti o důchod zahajuje Česká správa sociálního zabezpečení mezistátní důchodové řízení na základě předložení formuláře E207, kde žadatel uvede období a zaměstnavatele v jiném členském státě, kde vykonával činnost zakládající účast na pojištění. Toto řízení se však řeší až krátce před dovršením důchodového věku. Pro vás je z tohoto hlediska důležité uchovávat veškeré doklady, které dokumentují vaši pracovní činnost v zahraničí – zápočtové listy, pracovní smlouvy apod.

Bankovní účet a zdanění výdělku

Pro otevření účtu v zahraničí potřebujete prokázat svou identitu a adresu, na které se v dané zemi zdržujete. Některé banky chtějí také prokázat příjem, např. výplatní páskou. O konkrétním postupu se informujte u zahraničního bankovního ústavu. Základní otázkou pro určení způsobu zdanění je to, zda je poplatník v příslušném roce daňovým rezidentem České republiky, nebo daňovým rezidentem jiného státu. U daňových rezidentů České republiky podléhají zdanění v České republice jejich celosvětové příjmy. Podle českých daňových zákonů je českým daňovým rezidentem osoba, která má na území ČR bydliště nebo se v České republice zdržuje alespoň 183 dnů. V případě, že si jiný stát než Česká republika činí nárok na zdanění celosvětových příjmů fyzické osoby, použije se pro určení daňové rezidence příslušná bilaterální smlouva o zamezení dvojího zdanění. Tato smlouva obsahuje kritéria, na jejichž základě se určí, ve kterém státě je tato osoba rezidentem. Obvykle je osoba rezidentem v tom státě, ve kterém má středisko svých životních zájmů (rodinné příslušníky, byt, trvalé bydliště atd.). Pokud český daňový rezident obdrží příjmy ze zdrojů v zahraničí, musí tyto příjmy uvést ve svém daňovém přiznání v České republice. Pokud tyto příjmy byly již v cizině zdaněny, postupuje se při výpočtu daně podle příslušných smluv o zamezení dvojího zdanění, přičemž existují čtyři možné způsoby výpočtu. Pro další postup se obraťte na místně příslušný finanční úřad. Daň zaplacená v zahraničí se prokazuje potvrzením zahraničního správce daně.

AUTOR: analytik finančního portálu www.finance.cz Michal Ruml