PRESSO: Jak se (taky) dá odmaturovat

Někdy mám pocit, že celý můj život je jedna velká komedie. Ne-li přímo groteska. Když ne život celý, tak se to alespoň často zvrhává. Moje maturita se ocitla přesně na pomezí oněch dvou zmíněných žánrů.

Vše začalo mým projevem k maturitní komisi. Chtěl jsem být vtipný a odpustil si klišé typická pro podobné příležitosti - učitele jsem uklidňoval, ať nejsou nervózní, že maturita vlastně tak moc neznamená, a předsedkyni jsem popřál, aby jí na našem gymplu chutnala káva a chlebíčky. Jak jsem později zjistil, možná jsem měl dát na klasická klišé.

Obecně jsem se maturity příliš nebál, byl jsem si jist, že má přirozená inteligence mi nedovolí neodmaturovat. Snad to zní nafoukaně, ale když jsem viděl, jak to někteří blbci dokázali o rok, o dva přede mnou, opravdu jsem se neměl čeho bát. Na češtině jsem dostal více než příjemné téma "romantismus", udělal si několik poznámek a zjistil jedno velké okno. Ani za boha jsem si nemohl vzpomenout, co napsal Viktor Hugo. Prostě výkladní skříň. U ostatních jsem toho měl dost, udělal jsem si u něj prázdné místo a nedělal z toho tragédii.

Když jsem byl vyzván, abych ukázal, co umím, s chutí jsem se pustil do charakteristiky období (jako historik jsem se, pravda, držel spíše reálií než literatury), učitelka mě však statečně přiváděla zpět k tématu. Na konci mého monologu mi oznámila, že jsem nepopsal romantismus, ale preromantismus, ale že to až tak nevadí. Přesto, jednu věc se ze mne snažila vymámit, nepoznal jsem však co. Opět zakroutila hlavou s tím, že to nevadí, že si to řekneme u Huga. Pojal jsem zlé tušení, že si to neřekneme...

Mluvil jsem rychle, což pro mou češtinářku, která rychle nejen mluvila, ale i žila, a již první hodinu na gymplu nám oznámila "DobrýdenjmenujiseVěraBřezinováajsmeveskluzu,takžeEposoGilgamešovi...," nebyl velký problém. Pro ostatní ano, takže nás nemohli ani kontrolovat, ani mi však napovídat. To jsem ani moc nepotřeboval, do Huga... u něho mi nezbylo, než přiznat výpadek paměti, na což učitelka reagovala větou: "To se stává, tak se aspoň podíváme, co sis... napsal..." a pak jsme pro jistotu šli na Byrona.

Angličtina, to již bylo jinačí kafe. Můj učitel ke mně neměl zrovna vřelý vztah a celý čtvrťák mě zdravil "Průša, tebe u maturity vykoupu!" a smál se u toho. Já se smál taky, protože jsem to měl za neškodný vtip. Mýlil jsem se. Do první věty mi tento učitel skočil hned třikrát, na konci této triády, když mě ze "started" opravil na "started", se zeptal "Where is starter?". Z toho jsem pochopil, že se přeslechl, ale to jsem mu anglicky nedovedl říct, proto mi nezbylo než odpovědět "For example, in car is starter." Než si učitel ujasnil, jestli se tak ono zařízení nazývá i v Anglii, byl jsem jinde.

Vlastně jinde, na konci svého vyprávění. Háček byl v tom, že mi vystačilo na tři minuty z patnácti povinných. S drzým "So, it is all" jsem se podíval na učitele, který si chvíli vychutnával své vítězství nade mnou. Ale jen chvíli, protože si brzy uvědomil, že tak daleko zajít nechtěl, přece jen to nebyla žádná záludná potvora, proto se vyděsil, zrudl, odněkud vytáhl jakýsi obrázek a po zbytek matury mi kladl náročné filozofické otázky typu: "Are there two or three dogs?" nebo "What is color of this T-shirt?". A já dvanáct minut s naprosto perfektním přízvukem říkal buď "Yé" nebo "Nou".

Dějepis se v mém podání zvrhl v geografické cvičení. Ale ještě před tím jsem málem rozkousal židli - slečna přede mnou dostala poslední Přemyslovce. Moji milovanou látku! Dnes na jednoho z nich píšu bakalářku... A ona je ani nedokázala vyjmenovat, natož aby pohovořila o jejich státnických činech. To bylo utrpení! Já sám, pro kterého historie končí rokem 1310, pak dostal druhou světovou válku. Učitelka, která mě dobře znala, vytušila blížící se malér, nechala mě nalistovat mapu z dějepisného atlasu a patnáct minut jsme meditovali nad průběhem front, přičemž jsem si dal záležet, abych ve vyjmenovávání nevynechal jediné městečko, vesničku a u každého symbolu zkřížených mečů jsem radostně hlásil bitvu i s letopočtem. V tu chvíli měli chuť rozkousat židli milovníci druhé světové...

Vrchol přišel s posledním předmětem - informatikou. Na gymnáziu jsem byl persona docela známá, proto se na mne přišlo podívat hodně lidí. Na informatiku jsem si věřil, dělal jsem proto svému publiku divadýlko. Na potítku jsem se otočil zády k počítači na znamení, že si nemám co připravovat, s vážným obličejem poslouchal svého předchůdce, souhlasně pokyvoval hlavou, kravatou si čistil brýle, dělal si manikúru, znuděně se díval na hodiny... zkrátka okázale dával najevo, jak se to vleče, a bavil se, jak se mé publikum baví. Když mi konečně bylo dáno slovo, mluvil jsem částečně ke zkoušejícím, částečně ke svému publiku, věty často uvozoval "to je jasné," "tak samozřejmě, že," "to je prosté, já vám to vysvětlím" a podobně... uprostřed mé exhibice někomu z publika zazvonil mobil. To bylo něco pro mne. Otočil jsem se do lidí, učitelsky si je prohlédl, abych našel viníka. Když jsem nadechoval k "Přátelé, to snad ne" došlo mi, že ten telefon zvoní mně. Rychle jsem ho vytáhl a umlčel.

S již o poznání menší sebejistotou jsem pokračoval v dalším vyprávění. Telefon jsem totiž ani nevypl, ani neztlumil, to na mém tehdejším telefonu vyžadovalo poměrně dost mačkání a nechtěl jsem tím dráždit učitele a předsedkyni. Ta, mimochodem, celé maturity prokoukala z okna, pouze během mé angličtiny a zrovna nyní s radostí sledovala, co se děje. Věděl jsem, že existuje jisté riziko, že by mobil mohl... naplnilo se záhy. Naštěstí do třetice se nic nekonalo a já svou maturitu v klidu dokončil.

Jak jsem se později dozvěděl, ona mobilní story mi prý i trochu zlepšila pověst. Měl jsem za to, že jsem telefon umlčel a omluvil se, ale byl jsem trochu zmaten, tedy jsem za běh událostí neručil. A skutečně, prý jsem jenom řekl "To jsem já" a mluvil dál. Když na to vzpomínám dnes, říkám si, že jsem to možná měl zvednout... :)


No povězte sami, není ta maturita vlastně sranda? Jistě, nějaké minimum je nutné vědět. Ale pokud jste na hodinách alespoň někdy poslouchali, co vám učitelka říkala (já to taky moc často nedělal) a pokud máte alespoň špetku inteligence, matura musí být vaše! Hodně štěstí!

Materiál byl převzat ze zpravodajského a informačního serveru VYSOKESKOLY.CZ.