Zatracené, ale neztracené

Čtvereční metry kolem domu mají vždy individuální podobu, která vypovídá o míře využití pozemku ve volném čase, našem vztahu k přírodě a zahradě jako takové. Může však být zároveň odrazem našeho vkusu a citu pro vytváření více či méně přirozeně působících spojení lidských obydlí s přírodními organismy. Aby zahrada nepůsobila příliš uměle, ale zapadala do kontextu přírody, je do ní zapotřebí zakomponovat právě listnaté dřeviny v rozumné míře doplněné o jehličnany.

Historický exkurz
Základní účel zahrady se od dob jejího vzniku, zejména při moderním koncipování zahrad, změnil – byla původně ohrazeným kusem půdy, který měl sloužit k pěstování užitkových rostlin (tedy včetně listnatých ovocných stromů). Ohrazení znamenalo s největší pravděpodobností jak vlastnické vymezení tohoto pozemku a majetku v něm (krádež v takto ohrazeném místě se trestala přísněji než krádež v otevřeném poli), tak ochranu před domácími i divokými zvířaty. V běhu času se však zahrady mění na relaxační oázy, kam se majitel – uživatel zahrady chce vracet jako do svého soukromého ráje na uspěchané Zemi. Právě slovo ráj (paradies) má ve většině jazycích podobu vycházející z perského pardes, což znamená ohraničená zahrada. Řekové začali toto slovo používat pro označení rajských míst v návaznosti na krásu a bohatství perských královských zahrad, které vynikaly bohatstvím květů a rozmanitostí rostlinných druhů. Proč tedy svůj soukromý ráj omezovat pouze na barevnost jehličí?

Tújový boom
Oblíbenost jehličnanů u nás vzrostla po sametové revoluci, kterou bychom dnes mohli s trochou nadsázky nazvat revolucí tújovou. I když byly kolem „šumperáků“ vysazovány živé ploty z tújí už před pádem červeného režimu, hlavní boom byl v pojetí zahrad ohraničených pichlavými dřevinami právě po roce 1989 a zdá se, že je se současnou masivní výstavbou nadále pevně spojen. Předností živých plotů z tújí a vůbec jehličnanů může být zdánlivě jednodušší údržba a stálá přítomnost uklidňující zelené barvy, ale jehličnany obecně jsou náročnější na půdní podmínky a jejich zeleň bývá většinou během roku neměnná. To je na druhé straně i předností – vzniklá bariéra ohraničující sousední pozemek je neprůhledná po celý rok, jenže v zimě, kdy jsou listnaté stromy holé, si na terase moc neposedíme. Významnou nevýhodou jehličnanů (až na výjimky) je jejich pomalý růst a rovněž cena. Stálezelené jehličnany jsou totiž o poznání dražší než jejich listnatí příbuzní z rostlinné říše. Nepřítomnost výrazných a barevných květů z nich navíc dělá téměř statický (nepočítáme-li každoroční přírůstek), i když živý plot, degradující v mnoha případech zahradu na zeleně ohraničený geometrický tvar, který v kombinaci s vyzděnými ploty připomíná hřbitovní výsadbu. Na vrub oblíbenosti jehličnanů musíme připsat ještě jednu, byť nepřímou neřest: s rozkvětem tohoto pichlavého zeleného byznysu zmizely z pozemků, které byly původně zahradami a přeměnily se na stavební parcely, vzrostlé ovocné stromy. Prvním úkolem stavebníků byla totiž na pozemku se vzrostlými stromy právě likvidace „starých“ dřevin, ovšem tyto zásahy se nenávratně také podepsaly na podobě dnešních zahrad.

Přednost první – plotová
Význam listnatých dřevin bývá v kultuře vytváření zahrad zejména satelitní výstavby velmi podceňován. Přitom pokud porovnáme výhody mezi právě zde oblíbenými živými ploty z jehličnanů a ploty z listnáčů, prim v ohraničení pozemků budou hrát listnaté dřeviny. Díky nim totiž získá zahrada nádech přirozenosti a bude působit nesterilně. Navíc můžeme na takový plot lehce navázat další výsadbu uvnitř zahrady tak, aby budila dojem ráje a ne prostoru za zelenou hradbou. Druhová skladba listnatých dřevin je daleko pestřejší, jsou méně náročné na stanoviště, půdní podmínky, pravidelně rozkvétají a daleko rychleji rostou. Pokud někdo namítne, že nejsou stálezelené, jsou mezi nimi zástupci, kteří si svůj zelený šat podrží celý rok a navíc ho i barevně obmění. Pokud váháme už jen kvůli údržbě a péči, není o nic složitější než v případě jehličnanů. A cena? Daleko příznivější! Jestliže zůstaneme při ztvárnění zahrady jen u živých plotů a trávníku, můžeme plot z listnáčů koncipovat jako tvarovaný živý plot nebo volně rostoucí. První z nich vyžaduje pravidelný řez k udržení jeho tvaru; plot se většinou skládá z jediného druhu, u druhého se zásah omezuje pouze na odstraňování starého dřeva a rostliny jsou ponechány přirozenému růstu. Volný živý plot je vysazován jako jednodruhový nebo může být kombinací různých druhů rostlin atraktivních po celý rok. Kombinujeme je tak, aby nás po celý rok některá část živého plotu zaujala – květem, plody či barvou podzimního olistění, v zimě například barevností větví nebo jejich tvaroslovím.

Přednost druhá – záhonová
Pokud přeskočíme živé ploty směrem do zahrad, také za nimi je na mnoha ostrovech a ostrůvcích z kůry stromů vysazeno malé soukromé arboretum z jehličnanů často doplněné o skály z několika desítek či stovek kilometrů vzdáleného lomu a listnaté keře či stromy v nedohlednu. Sami se tak nepřítomností těchto rostlin ochuzujeme o celoroční efekt, který bychom mohli vychutnat právě v bezprostřední blízkosti domu nebo terasy. Výsadba pouze z jehličnanů nám nedá ochutnat z jarního probouzení pupenů, nepochlubí se květy všech možných barev a vůní, a ani nevyprodukuje plody výrazné barvou či chutí. Listnaté keře nebo stromy nám navíc umožní sledovat přeměnu všech odstínů zelené barvy listů na barevnou paletu od žluté až do temně červené, jimiž pak podzim dokončí své dílo do podoby pomíjivých mozaik v pečlivě střiženém zeleném pažitu. Pokud tyto proměny doplníme výsadbou vytrvalých rostlin, vytvoříme si v blízkosti domova zahradu mnoha nečekaných tváří. Ani v zimě listnaté dřeviny nezklamou, ať už mrazem ojínělými větvemi, barvou kůry stromů či keřů nebo jen odhalenou spletí svých větví. Krása jednotlivých obrazů listnáčů v průběhu roku je díky střídání ročních období sice pomíjivá, ale pravidelně se opakuje a uživatelé zahrady se na ni mohou těšit vždy ve stejnou roční dobu. 

Přednost třetí – solitérní
Studnicí proměn, ale navíc účelovou, mohou být v zahradě také listnaté dřeviny vysazené jako solitéry. Pokud se rozhodneme vysadit ve své oáze za plotem ojedinělý listnatý strom, může plnit několik funkcí: stane se výrazným estetickým prvkem zahrady (tvarem a barevností v průběhu roku), může být zdrojem chutných plodů (jabloně, třešně, ořešáky), ale poslouží třeba i jako výrazná ochrana před slunečním zářením za horkých letních dní, v jejímž stínu můžeme vychutnávat svůj ráj v blízkosti domu. Pod vzrostlými listnáči pak vznikají zastíněné partie, v jejichž přívětivosti lze vytvářet romantická zákoutí se stínomilnými rostlinami doplněná o zídky, lavičky nebo třeba jen kamenná pítka pro opeřené návštěvníky zahrady. Nejeden pohled necháme spočinout například na jarní partii rozkvetlých jarních cibulovin pod vzrostlým větvovím statného listnáče. Jedním z důvodů, proč vůbec listnáče v našich zahradách vysazovat, je skutečnost, že do českých zahrad odedávna patřily a patří. Neměli bychom je proto kvůli koberci listí, který budeme muset na podzim uklidit, vytěsňovat druhy sice líbivými, ale exotickými, které k přirozenosti zahrad nepřispívají.