Rychle bylo špatně

Data ukazují, že když se na věc podíváme z hlediska širšího makroekonomického nadhledu, ve značné části světa byla transformace katastrofou. Byla to katastrofa z hlediska vývoje hrubého domácího produktu, katastrofický byl dopad na růst chudoby.

Zkušenosti z jednotlivých zemí mají spoustu odlišností, a proto existuje nemenší množství výkladů, proč se tyto zkušenosti liší. Výklad se například soustřeďuje na rychlost reforem, ale součástí problému tempa reforem je také to, kdy reformy začaly. V Maďarsku začaly už před pádem berlínské zdi. V Polsku zase byl proces institucionální výstavby a privatizace velice pomalý ve srovnání s jinými zeměmi.

Debatuje se také o dalších faktorech ovlivňujících vstupní podmínky, jako je existence přírodních zdrojů nebo blízkost k zemím evropského společného trhu. V bývalých zemích Sovětského svazu byla věnována malá pozornost dopadu reforem na sociální kapitál a výsledkem je pomalý proces, což je jedna z hlavních charakteristik těchto zemí. Česká republika byla zpočátku vydávána za vzorné dítě, ale úspěch, o kterém se mluvilo před pěti lety, mezitím značně vybledl.

I když se soustředíme jen na ekonomickou oblast, vidíme, že i vítězové stojí na velice křehkých základech. Došlo nejen k nárůstu chudoby, ale také k devastaci střední vrstvy. Z historie přitom máme spoustu dokladů, jak je střední vrstva důležitá pro vznik a fungování demokracie.

Rozvojové strategie, které byly prosazovány západními poradci, zejména Mezinárodním měnovým fondem, a jsou v souhrnu označovány jako Washingtonský konsenzus, patří ke kořenům nezdaru. Není také pravda, že problém byl spíš v jejich příliš pomalé realizaci nebo že ani neexistovala žádná jiná alternativa. Problém byl v podstatě strategií a jak ukazují příklady Polska a Číny, jiné možnosti tu byly.

Propad HDP

Soustřeďme se na dvě anomálie, hrubého domácího produktu a chudoby.

Pokud jde o HDP, transformačním zemím se řeklo, že socialistický systém byl neefektivní a lze proto předpokládat, že přechod na tržní ekonomiku zvýší produkci. Po deseti letech transformace však zjišťujeme, že většina zemí nedosáhla dřívější úrovně hrubého domácího produktu a až na Polsko mají nižší tempa růstu než v předtransformačním období. Průměrný největší propad HDP dosahuje 50 %, ve střední Evropě méně, ale v Rusku je to přes 50 %. Kdyby se teď Rusku podařilo obnovit růst tempem dosud nejúspěšnějšího Polska, bude potřebovat dalších 15 let, aby se dostalo na předtransformační úroveň. Sociální ukazatele jsou v souladu s tímto vývojem. V mnoha z uvedených zemí se snížil předpokládaný věk dožití, přestože ve světě vzrostl zhruba o dva roky.

Růst chudoby

Druhou anomálií je chudoba. Předtím se hodně hovořilo o tom, že transformační země vzhledem k rovnostářské minulosti dají přednost nižšímu růstu a menší úrovni sociální nerovnosti, než je v západních zemích, a rozhodně nechtějí následovat příklad Latinské Ameriky. Ale nakonec tu během několika let vznikla taková nerovnost, jakou Latinská Amerika nastřádala za celá staletí. V Rusku žije 56 % dětí v chudobě, pokud ji poměřujeme úrovní příjmu 4 dolary na den. Pod hranicí dvou dolarů na den žije přes 20 % obyvatelstva této oblasti. Také jiná sada dat ukazuje obrovský nárůst chudoby v Rusku zejména v průběhu posledních 5 let.

Když to shrneme, hrubý domácí produkt klesl skoro o 50 %, nepatrné množství lidí nesmírně zbohatlo a velké množství lidí obrovsky utrpělo.

Ukažme si protikladný vývoj Číny. Tato země stála před dvěma výzvami, kterými byly rozvoj a transformace. Po celé toto období měla Čína průměrné tempo růstu kolem 9,5 % ročně. Na Čínu také připadá polovina celkového přírůstku příjmů v chudých zemích světa za posledních dvacet let.

Na začátku minulé dekády představoval čínský jen 60 % ruského, ale na konci dekády se tento poměr obrátil. Podobně tomu bylo s chudobou. I když během doby došlo k jistému nárůstu nerovnosti, podařilo se snížit chudobu ze 40 % na 6 %. Můžeme také porovnat průměrný očekávaný věk dožití, který byl na začátku dekády v Rusku mnohem vyšší než v Číně, ale nyní je Rusko mnohem níž než Čína.

Předpovědi nevyšly

Jak interpretovat tento vývoj? Před pěti lety zde bylo velké množství interpretací, které zároveň konstatovaly úspěch. Světová banka vytvořila na začátku devadesátých let tým, který se měl zabývat ekonomikou transformace. Pozoruhodné bylo, že v roce 1996 vyřešili všechny otázky, které si dali do plánu, a zavládla taková spokojenost s odpověďmi, že tým mohl být zase rozpuštěn.

Ale prakticky všechno, co bylo v té době řečeno, bylo špatně. Především se nepotvrdily předpovědi hospodářského růstu odvozené z tehdejších výsledků. Ukázalo se, že mezi tempem růstu na začátku a na konci dekády není žádná spojitost. Některé země rostly na začátku pomalu, ale dokázaly pak zavést vhodné reformy a zúročit je zrychlením růstu. Jiné země, které rostly na začátku rychle, na konci dekády vykázaly pomalý růst a najdou se i ty, které jsou na tom špatně pořád.

Jedním z tehdejších oblíbených receptů také bylo, že rychlá privatizace, rychlá liberalizace a rychlé reformy přinášejí výsledky dříve a zrychlí i dlouhodobý růst. Netřeba si lámat hlavu s tím, že výstavba institucí zabere určitý čas, prostě se velice rychle pusťme do privatizace. Pohled zpátky však ukazuje jiný výsledek. Když se zaměříme jen na střední Evropu, pak byly třemi nejpomalejšími zeměmi z hlediska tempa liberalizace Polsko, Slovinsko a Slovensko - tak to alespoň vycházelo podle hodnocení Evropské banky pro obnovu a rozvoj a dalších mezinárodních institucí. Ale to jsou současně tři nejúspěšnější země podle velikosti přírůstku od úrovně před transformací.

Dalším příkladem je inflace, na kterou se všichni soustřeďují. Bylo velice důležité srazit vysokou inflaci, ale je velký rozdíl mezi potlačením růstu inflace na střední nebo nízkou úroveň a přehnaným dalším snižováním níže a níže. V Rusku byl výsledkem nepřiměřeného boje s inflací obrovský nárůst barteru. Barter ale také podkopává tržní ekonomiku. Když se podíváte na statistiku nejúspěšnějších zemí, pak Polsko a Slovinsko měly inflaci mezi 15 a 22 %, ale země, které nejagresivněji zasahovaly proti inflaci, patřily k těm méně úspěšným.

Privatizace nestačí

Existuje řada vysvětlení, proč k tomu došlo. Jedno z nich vidí příčiny v tom, že dobová doktrína se soustředila jen na privatizaci, bez ohledu na to, jak se to udělá, jaký bude institucionální rámec. Bylo velice snadné rozdat aktiva přátelům vlády, ti vám z toho část peněz vrátí a pomohou tak k novému zvolení, jak tomu bylo v Rusku. Toto vysvětlení lze podložit řadou studií, ze kterých lze vyčíst, že v zemích, kde není dobrá správa společností, corporate governance, dobrá právní struktura, privatizace bez dalšího nemá žádný vztah k ekonomickému růstu.

V České republice se od kuponové privatizace očekávalo, že vytvoří novou formu lidového kapitalismu. Ale když se podíváme na statistická data, zjišťujeme, že na světě je jen velice málo zemí, které mají rozptýlené akciové vlastnictví, a žádná z takových zemí nemá slabou ochranu akcionářských práv. V České republice tak vznikl experiment, kdy se vytvořilo rozptýlené vlastnictví před potřebnou právní strukturou; o to se žádná země předtím nepokusila. Také skončil neúspěchem.

Proč k neúspěchům došlo?

K výmluvám, že reformy narazily na nedostatek trpělivosti, že program byl dobrý, ale nedařilo se ho prosazovat a podobně, je třeba říci, že implementace politiky je klíčovou součástí takového programu. Nemůžete připravovat politiku, která je neuskutečnitelná. Návrh musí být dostatečně robustní, aby zvládl vlivy tisíců místních, a třeba i globálních problémů včetně problémů vytvářených demokratickými procesy.

Velké neporozumění

Ještě hlubší problém však spočívá v neporozumění části lidí z MMF, kteří prosazovali tyto strategie, současné tržní ekonomice, tomu, jak funguje. A neporozumění samotnému reformnímu procesu.

Vyjmenujme alespoň pár klíčových omylů, které osvětlují kontrast mezi výsledky Číny a Ruska. Byl například kladen větší důraz na privatizaci než na tržní soutěž. Čína se nepouštěla do privatizace a přistoupila k ní až v pozdější fázi, když byly základem růstu podniky vytvářené místními orgány. Mezi těmito místními orgány mezitím vznikla obrovská konkurence. Čína kladla důraz na konkurenci, Rusko na privatizaci.

Čína zdůrazňovala vznik nových podniků a nových pracovních míst, nikoliv rekonstrukci starých jako Rusko. Tam ale strategie MMF ve skutečnosti zcela znemožnila vytváření nových podniků, neboť úrokové míry mezi 50 a 100 % by položily i zemi, jako jsou Spojené státy.

Největší překážkou tak byl makroekonomický rámec zostřený ještě nadhodnocenou měnou, která byla uměle udržována až do roku 1998, kdy se položila.

Stimuly k tunelu

Pak tu byla strategie privatizace v kombinaci s liberalizací kapitálového trhu, přestože se nepodařilo vybudovat institucionální infrastrukturu včetně správy společností, corporate governance. Stimuly, které tak vznikly, podporovaly tunelování a rychlý vývoz kapitálu do zahraničí, nikoliv tvorbu hodnoty.

Zkuste se vžít do kůže oligarchy, který dokázal využít svého vlivu, aby získal miliardu dolarů z podhodnocených aktiv, které si opatřil od ruské vlády. Je vám jasné, že tu není žádné společenské ospravedlnění takového privatizačního procesu. Snažíte se dostat peníze ze země, a musíte to udělat hned, protože měna je nadhodnocená a může začít klesat. Vžijte se do kůže investora. Budete raději investovat do rychle rostoucí americké ekonomiky a jejího akciového trhu, nebo do Ruska, kde lze čekat jen pokles? Ten, kdo přišel na to, jak obrat vládu, bude vědět i kam s penězi.

Léčba Evropou

Jsem velice optimistický, pokud jde o střední Evropu. Optimismus vyvolává proces příprav na vstup do Evropské unie. Nejen proto, že tyto země získají přístup na evropské trhy a ke zdroji velkého kapitálu, který zde bude investován, ale také proto, že proces přizpůsobování pomůže k vytvoření právního rámce pro fungující tržní ekonomiku.

Nejsem už tak optimistický nad zeměmi bývalého Sovětského svazu. Destrukce střední třídy, růst chudoby, export kapitálu, to vše jsou věci, které je velice těžké zvrátit. Co Rusko potřebuje, je právní rámec, který vrátí kapitál zpět. Musíte vytvořit prostředí, které dá oligarchům jistotu, že mohou vyvezené stovky miliard dolarů vrátit do země zpět. Znamená to vytvořit společnost, ve které vysoká úroveň nerovnosti a role oligarchů budou zachovány natrvalo. Jenže v demokracii neexistuje způsob, jak to zajistit, i když si řeknete, že by to byla správná politika. Přitom je mnohým jasné, že ze sociálního hlediska není něco takového žádoucí. Chyby, které byly v Rusku udělány v uplynulé dekádě, se tedy budou napravovat hodně dlouho.

Důležitá zkušenost z uplynulých deseti let spočívá v tom, že existuje střední cesta mezi zeměmi, které neudělaly s reformami nic, a zeměmi jako Rusko, které vše privatizovaly, aniž by vytvořily potřebnou právní infrastrukturu. Patří sem několik zemí, jako třeba Polsko, které dávají příklad k následování.