Dluh zaplatí motoristé?

Důvody stálého zdražování zákonného pojištění odpovědnosti za škody z provozu motorových vozidel jsou každoročně stejné. Vybrané pojistné údajně nestačí na náhrady škod.

Neuvěřitelná čísla si přečetli v minulém týdnu vlastníci motorových vozidel, jimž Kancelář pojistitelů dala na vědomí, že minimální částky, které vydají v příštím roce za pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, budou o 30 procent vyšší než letos.

Dostalo se jim ne dost důkladného vysvětlení, proč tomu tak je. Kancelář pojistitelů vlastně jen uvedla, že dopravních nehod je víc, náhrada škod je vyšší, než se počítalo, pojišťovnám na to nestačí vybrané peníze a ostatně můžeme být ještě rádi, protože i tak bude "povinné ručení" u nás proti ostatním státům Evropy nejlevnější. Jen jaksi mimochodem sdělila, že kancelář musí ještě uhradit manko, které vzniklo v době monopolu České pojišťovny na toto pojištění a které činí 2,561 miliardy Kč. To bude stát v příštím roce každého majitele automobilu průměrně 500 korun.

Podle policie jsou škody menší

Nezdá se, že by se motoristická veřejnost měla smířit s těmito argumenty.

V devíti měsících tohoto roku došlo na našich silnicích k počtu dopravních nehod o 6185 menšímu než vloni. Argument o zvýšení počtu nehod tedy neodpovídá skutečnosti.

Podle odhadu policie na místě dopravní nehody sice jejich škody byly vyšší, avšak jen o 1,3 %, což tedy nemůže být důvodem ke zvýšení pojistné sazby o celých 30 procent, i když pojišťovny namítají, že ocenění policistů bývá nižší, protože vidí jen škody způsobené na vozidlech a neberou v úvahu náhrady škod na zdraví a na ušlém výdělku. Přesto ovšem tvrdí policie, že pojišťovny mají naopak tendenci výši škod přehánět.

Zdůvodňovat zvýšení pojistného cenovou úrovní v jiných státech je bohužel už tradiční způsob, jímž se často opravňuje zdražení, ale tento údaj není v souvislosti s povinným ručením relevantní.

Zbývá tedy jen jeden opravdu věcný argument: Oněch 2,561 miliardy Kč, které v době svého monopolu zaplatila na úhradách škod Česká pojišťovna a na něž nestačilo tehdejší pojistné.

Otázka do pranice

Zákon č. 168/1999 Sb., který zřídil Kancelář pojistitelů, v žádném paragrafu nepověřil tuto kancelář taxativně tím, aby určovala výši minimálního pojistného. Určil v § 3, odst. 6, aby se minimální pojistné po dobu nejbližších tří let každoročně zvyšovalo v procentuální výši nárůstu spotřebitelských cen v předcházejícím roce stanovenou Českým statistickým úřadem.

"Pokud však v kalendářním roce zvýšení škodného průběhu určité skupiny vozidel převýší průměrný nárůst spotřebitelských cen, v následujícím roce se minimální pojistné takové skupiny vozidel zvyšuje o procentuální navýšení škodního průběhu." Dále pak stanoví, že "minimální pojistné nesmí být vyšší než minimální pojistné s navýšením o 30 %..."

Ze sazeb pojistného, které Kancelář pojistitelů oznámila, vyplývá, že pro jeho zvýšení právě o 30 % použila tento § 3 v plném rozsahu pro všechna vozidla. To však neodpovídá jednak statisticky zjištěné skutečnosti (vzestup hmotných škod o 1,36 %), ale ani tomu, že by se tento vzestup týkal všech druhů vozidel. Tím méně je pak možné uvěřit, že v podstatě všechny pojišťovny oprávněné uzavírat smluvní pojistné z odpovědnosti za provoz vozidel mají shodnou strukturu náhrad škod podle jednotlivých druhů vozidel.

Vyhlášení Kanceláře pojistitelů, podle nějž se stanoví u všech pojišťoven shodné minimální pojistné podle druhů vozidel, připomíná spíše kartelovou dohodu pojistných ústavů, podle níž vlastně kancelář hraje roli monopolisty. Právě tato stránka stanovení pojistného by měla být podrobně prozkoumána antimonopolním úřadem. Ten by měl zjistit, zda si kancelář neosobuje právo, které jí podle zákona nepřísluší, a zda tu nejde o dohodu, v níž jednotlivé subjekty jednají ve shodě.

Problém miliard

Kancelář pojistitelů sdělila, že splacení oněch 2,6 miliardy Kč zaplatí motoristé.

Protože se jedná o Českou pojišťovnu, zeptali jsme se na tuto stránku problému tiskového mluvčího ČP, a. s., Michala Urbana. Ten uvádí, že v letech, kdy povinné ručení obsluhovala z pověření státu Česká pojišťovna, jejíž sazby pojistného však určoval stát, příjmy z tohoto pojistného nikdy nedosahovaly takové výše jako náhrady škod z tohoto titulu.

"Ministerstvo financí proto České pojišťovně opakovaně dalo na vědomí, že regulované pojistné sazby neumožnily tvorbu dostatečných prostředků k pokrytí závazků splatných v následujících účetních obdobích, a je připraveno řešit vzniklou situaci způsobem obsaženým v zákoně o povinném ručení," řekl Michal Urban.

Exministr financí Ivan Kočárník tak v roce 1997 podepsal České pojišťovně záruky ve výši 4,7 miliardy korun a bývalý šéf téhož resortu Ivan Pilip o rok později záruky představující 2,3 miliardy korun. Předpokládalo se přitom, že ztráty z povinného ručení se vynulují do konce roku 1999. To se ale podle Urbana nestalo, naopak vloni se objem vyplacených škod prudce zhoršil. K 31. prosinci loňského roku ztráta činila zhruba 2,561 miliardy korun.

Od letošního ledna pak veškeré závazky a pohledávky z povinného pojištění motoristů převzala Česká kancelář pojistitelů. Do vínku tak dostala nejen 8 miliard Kč na rezervy, ale i nepokryté závazky, necelých 2,561 miliardy korun.

Když se hledal způsob, jak se v novém zákoně vypořádat se starými dluhy, existovaly dvě cesty: Buď je zaplatí stát, což znamená všichni daňoví poplatníci, anebo motoristé. "Druhý způsob se jevil jako spravedlivější," uvedl Michal Urban.

Věděli to zákonodárci?

Není jasné, zda zákonodárci při schvalování zákona vůbec věděli, že tu něco takového, co má být splaceno České pojišťovně, a. s., existuje. Z dikce zákona to příliš nevyplývá. V tomto směru totiž § 29 určuje ve snaze o stanovení podmínek delimitace zákonného pojištění z České pojišťovny na řadu dalších pojišťoven, že Česká pojišťovna, a. s., převede na zvláštní účet Kanceláře částku odpovídající výši prostředků technických rezerv vytvořených z pojistného za zákonné pojištění přijatého do 31. prosince 1999 po odpočtu výše pojistného plnění vyplaceného ze zákonného pojištění od 1. ledna 2000 k datu převodu.

"Prostředky uložené na tomto účtu lze použít pouze na úhradu závazků ze zákonného pojištění a nákladů s jejich vyřízením spojených. Pokud k tomu prostředky na tomto účtu nepostačují, úhrada závazků ze zákonného pojištění a nákladů s jejich vyřízením spojených jde na vrub kanceláře."

Zákonodárce zřejmě počítal, že na tomto účtu peníze budou. A pokud ne, rozhodně netušil, že půjde o tak vysokou částku. Skutečnost však byla diametrálně jiná.

O nevybraném pojistném se nemluví

O této záležitosti HN již psaly 7. ledna 1999, neboť Nejvyšší kontrolní úřad zjistil v té době, že Česká pojišťovna přicházela ročně o jednu miliardu korun na nevybraném pojistném z pojištění odpovědnosti za provoz motorového vozidla. Mluvčí České pojišťovny, a. s., Michal Urban tehdy komentoval zprávu ČTK, která tento fakt oznamovala, že "pracovníkům Nejvyššího kontrolního úřadu se přes opakovaná vysvětlení nepodařilo vždy složitou problematiku povinného ručení zvládnout". Zda to pracovníci NKÚ zvládli či ne, lze dnes těžko posuzovat a ani to není potřebné. Fakt, s kterým přichází dnes kancelář a o kterém se v době přijetí a popularizace zákona vůbec nic neřeklo, je pojednou znovu na světě a má podobu 2,561 miliardy korun. Zákon jednoznačně určuje, že to má uhradit kancelář a ta se rozhodla, že nejen náhrady škod, ale i nedbalost a laxnost úředníků České pojišťovny, kteří nedokázali vybrat pojistné, mají zaplatit ti, kteří jsou prostě vždycky zvyklí platit, co jsou dlužni.

Stále se to nedaří

Ostatně ten problém není nový a potýká se s ním znovu i nová kancelář.

Jak vyplývá ze zákona, který ji zřídil, jejím hlavním posláním je soustřeďovat data jednotlivých pojišťoven o tom, kteří vlastníci motorových vozidel s nimi uzavřeli pojistné smlouvy a předávat tato data do ústřední evidence vozidel. Jak se ukazuje, i nyní již existuje manko zaviněné těmi, kteří jezdí bez smluv a samozřejmě bez placení. Není divu, že pak pojišťovny nemají prostředky na úhradu škod.

Je snadnější zvýšit pojistné než vymáhat placení

Kancelář tedy, místo aby plnila své hlavní poslání a vymáhala, co určuje zákon, se rozhodla pro tu snazší cestu: Zvýšit pojistné těm, kteří jsou odpovědní a platí.

Těm 95 procentům vlastníků automobilů, jejichž vozidla jezdí dokonce bez nehod a žádnou náhradu škod nepožadují. Pětiprocentní sleva ze zvýšeného pojistného je jen slabou náplastí.

Dostat peníze od neodpovědných a neplatících je samozřejmě daleko pracnější než nadiktovat zvýšení sazeb.

Letošní odhady Kanceláře pojistitelů tvrdí, že v příštím roce se získá na povinném ručení kolem 11,4 miliardy Kč, přičemž odhad na úhradu škod je 9,3 miliardy Kč.

Teprve v roce 2002 se má celý systém uvolnit tak, aby vzniklo tržní prostředí. Teprve pak bude možné, aby jednotlivé pojišťovny stanovily například větší bonusy pro bezeškodní průběh, ale i malusy pro ty, kteří se na dopravních nehodách často podílejí.

Zadání pro antimonopolní úřad a Ministerstvo financí

Kancelář pojistitelů sdružuje soukromé pojišťovací ústavy. Byť by byla zřízena zákonem, nemůže se chovat jako kartel a uzavírat dohody ve shodě.

Globální zvyšování pojistného na nejzazší mez, kterou dovoluje zákon, by se nemělo připouštět, pokud není jednoznačně prokázáno, že tomu je skutečně tak, jak požaduje zákon. Antimonopolní úřad by měl okamžitě zasáhnout.

Dluhy pojištěnců by si měla vyřídit Česká pojišťovna, a. s., která si je nadělala svou laxností a neodpovědností a vymoci na nich alespoň část těch dvou miliard.

Ti, kteří svá vozidla podle nového zákona nepojistili, mají být co nejrychleji identifikováni a podrobeni správnímu řízení, v němž jim hrozí pokuta 20 tisíc korun. Je s podivem, že počet registrovaných vozidel a počet plátců pojištění se rozchází o statisíce, ačkoli před závěrem minulého roku proběhlo tolik akcí, které měly registr vozidel vyčistit od těch, která již dávno nejsou v provozu, byla prodána nebo sešrotována.

Když se provedou tyto zásahy, nebude třeba pojistné zvyšovat více než o inflaci.

Skutečnost, že toto pojištění u nás zůstane nejlevnější v Evropě, není třeba považovat za žádný argument pro to, aby se jeho suma stále zvyšovala.