Překonat závislost na OPEC

Evropská unie hovoří v dialogu s Ruskem o zcela jiných datech než s kandidátskými zeměmi typu ČR. Namísto letopočtů 2003 až 2005, což má být náš vstup, se v relaci Brusel - Moskva objevují termíny jako rok 2010, případně už hodně vzdálený rok 2100. První z obou dat vypovídá o Rusku, ačkoli se bezprostředně týká Norska. Tomu už za deset let začnou docházet těžitelné zásoby zemního plynu a ropy. A protože si EU nepřeje zvyšovat svou závislost na dovozech z teritorií Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC), musí se pokusit dohodnout s Moskvou, co by se proti tomu dalo podniknout.

Rok 2100 pak naznačuje dobu, kdy by EU nemusela už importy nosičů energie z Ruska potřebovat, poněvadž do té doby se podle italského ministra životního prostředí Willera Bordona evropská ekonomika prý bude stoprocentně opírat o nějaké zcela nové, čisté a hlavně obnovitelné zdroje energie. Američtí experti jeho odhad podporují, když hovoří o tom, že takové energie mohou krýt potřebu vyspělých ekonomik v roce 2050 už z celé poloviny.

Do ohňostroje na konci příštího století je velmi daleko, takže EU se s Ruskem musí v tomto strategickém ohledu snažit hledat vzájemně přijatelná řešení bez otálení. Rusko kryje spotřebu zemního plynu patnáctky z 22 procent a ze 16 procent její potřebu dovážené ropy. Je to pořád méně než 25 procent, které si někdejší Západ stanovil v 70. letech, během studené války, jako maximum dovozů ze SSSR, aby se na potenciálním nepříteli nestal závislý.

Rusko dnes za nepřítele neplatí, ale politická a hospodářská nestabilita této země nedává spát průmyslníkům a politikům téměř celé západní Evropy. A tak bude bez ohledu na futuristické úvahy na stole během dialogu EU - Rusko hned 25 konkrétních projektů, jak naplnit strategické partnerství obou kolosů. Dodávky ruského zemního plynu, ale výhledově také ropy zemím patnáctky by se v jeho rámci měly zdvojnásobit. EU dnes odebírá z Ruska necelých 80 miliard kubických metrů plynu.

Experti ale odhadují potřebné investice pro zvýšení těžby o 30 až 50 miliard m3 na nejméně 2,5 miliardy dolarů, a to jen na osvojení nových ložisek. Navíc se musí vybudovat dodatečné plynovody, neboť stávající kapacity už nebudou stačit. Nový plynovod přijde na tři až čtyři miliardy dolarů. Rusko na to nemá a nadnárodní koncerny se chovají jako plachá lesní zvěř. Bojí se do Ruska posílat své peníze, protože se děsí tamní právní nejistoty. Zbývají tedy jen velké soukromé banky. Všichni přitom, ač svorně přísahají na tržní ekonomiku, žádají od vlád "neprůstřelné" státní záruky.

Po summitu EU v Biarritzu vyšlo najevo, že se tam evropští státníci shodli nejen na potřebě užší vzájemné spolupráce, aby naznačili zemím OPEC meze jejich nadvlády, ale začali dokonce vážně uvažovat o přímé pomoci patnáctky Rusku v aktivaci jeho zdrojů.

Situaci německé energetiky tváří v tvář vývoji na trzích s ropou a zejména zemním plynem komplikuje rozhodnutí do roku 2021 postupně odstavit 19 jaderných elektráren. Také v kontextu závazku snížit imise CO2 se počítalo v SRN s tím, že se zde postupně nahradí výroba elektřiny v uhelných elektrárnách (ta činí dnes 51 procent) moderními zdroji na zemní plyn. K tomu je ovšem nutné mít dodávky plynu opravdu zajištěny. Jenomže šéf pařížské Mezinárodní energetické agentury Fatih Birol varuje: "Napříště se můžeme dočkat právě takových krizí kolem exportu zemního plynu, jako bývaly ropné krize v 70. letech."

Na daném pozadí může již dnes začít ruský prezident Vladimir Putin se západními partnery hovořit s větším sebevědomím, než by jim možná bylo milé.