Motivovat, nebo donucovat?

Neexistuje ovšem model, který by byl aplikovatelný pro všechny státy, říká Amparo Serrano, analytička Evropského odborového institutu v Bruselu. "Každý má své klady a zápory. Sama se na ně dívám skepticky, protože většinou vytvářejí jenom institucionální rámec, bez ohledu na konkrétní potřeby a zájmy mladých lidí."

Pohled za hranice

Nezaměstnanost v zemích Evropské unie má několik společných rysů: míra nezaměstnanosti mladých lidí je mnohem vyšší (okolo 20 %) než u střední a starší generace, pracovních míst pro mládež s nižší kvalifikací je stále méně vzhledem k obrovskému rozvoji moderních technologií. Štědré sociální dávky v zemích blahobytu, jako je například Nizozemsko, Švédsko, ale i Německo, vedou mládež k pasivitě a ztrátě pracovních návyků.

Naopak lidé, kteří pracovat chtějí, jsou vystavováni nátlaku ze strany zaměstnavatele. Často jsou nuceni přijmout práci neodpovídající jejich kvalifikaci a nejsou spravedlivě finančně odměňováni. Jsou přijímáni většinou na dobu určitou, maximálně na půl roku, a po této době se jich zhruba 80 % opět ocitne mezi nezaměstnanými.

Ve složité situaci jsou zejména Španělé a Britové. Vzhledem k vysoké nezaměstnanosti v zemi tvoří mladí Španělé ve věku od 15 do 30 let více než jednu třetinu lidí bez práce. Velká Británie má primát mezi zeměmi EU v tom, že zde přichází každoročně na trh práce nejvíce mladých pouze se základním vzděláním nebo výučním listem, kteří mají mizivou šanci získat práci.

Evropská strategie

Účastníci Lucemburského programu, do kterého se v roce 1998 zapojila většina členských států EU, vypracovali koordinovanou strategii na podporu zaměstnanosti absolventů škol.

"Koncepce se opírá o čtyři pilíře," doplňuje Amparo Serrano, "které vycházejí z národních plánů jednotlivých zemí: zaměstnatelnost, přizpůsobení, rovné příležitosti a podpůrné sociální programy."

Jedním z nejúspěšnějších se stal Akční program spolkové vlády Německa Jump 1998. Spolupracovalo na něm spolkové ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo pro vzdělávání a rozvoj. Projekt byl zaměřen na mladé lidi do 25 let znevýhodněné na trhu práce pro svou velice nízkoukvalifikaci (žáci zvláštních škol), etnický původ nebo slabé sociální zázemí, kteří byli minimálnětři roky nezaměstnaní. Projekt za 2 miliardy marek financovala vláda SRN, odbory a zaměstnavatelé. Cílem bylo umožnit těmto lidem dokončit základní vzdělání, získat výuční list a nalézt pracovní místo. V praxi to znamenalo spojení školy a podniku, tzv. duální systém, kdy si žáci doplňovali vzdělání a souběžně pracovali na zkrácený pracovní úvazek v podniku podle studované profese. Zaměstnavatel získal od státu zvláštní příplatky na jejich mzdy - 40 až 60 % celkových nákladů, podle délky zaměstnání.

"I když se nepodařilo najít práci pro všechny absolventy programu," dodává Silvia Lowe z Mezinárodní odborové rady Sasko-severní Čechy-Jelenia Gora, "šance pro umístění na trhu práce se několikanásobně zvýšila. Týká se to především mladých lidí v nových spolkových zemích, kde je jejich podíl na celkovém počtu nezaměstnaných až pětkrát vyšší než ve starých zemích."

"Duální systém se osvědčil v Německu díky tradičně dobré spolupráci škol, zemských institucí a odborů," vysvětluje A. Serrano, "ale například ve Španělsku, Belgii, Francii a Itálii totálně selhal. Profitovaly z něj pouze podniky, které získaly dočasnou levnou pracovní sílu, ale žádné nové místo nevytvořily."

Mnohem úspěšnější byly tzv. individuální programy v Nizozemsku, Francii a Rakousku nebo belgická kombinace "programů na míru" s poradenskou činností zaměřenou na národnostní menšiny. Sociální pracovníci ve spolupráci s představiteli podniků vyhledávali z registru nezaměstnaných absolventy podle vystudované profese, přičemž se snažili podchytit lidi všech vzdělanostních kategorií. Pro ně připravili rekvalifikační program, který by co nejvíce odpovídal dosaženému vzdělání. Během tříměsíčního školení získávali jednak nové informace z vybraného oboru, ale v rámci psychologického poradenství se učili, jak se vyrovnávat se ztrátou zaměstnání, která v mnohých případech vede k sociálnímu vyloučení a ztrátě sebevědomí. Účastníci programu měli zajištěny stálé pracovní smlouvy a dobré platové podmínky odpovídající dosaženému vzdělání a pozici, kterou zastávali. Většinu finančních nákladů na programy nesl stát, například ve Francii až 80 %. Jediným nedostatkem podle A. Serrana byla skutečnost, že nové pracovní místo bylo udržitelné maximálně pět let.

Britský program New deal, cílený na dlouhodobě nezaměstnané, vycházel z filozofie, že i špatně placená práce je lepší než žádná. Odpůrci jej kritizovali pro jeho údajnou tvrdost. Jeho autorům vytýkali, že nebyl přizpůsoben potřebám mladých lidí, donucoval je ke vstupu na trh práce, kde byli nedostatečně finančně ohodnocováni, čímž je údajně demotivoval.

Prvním krokem čtyřměsíčního programu bylo profesní poradenství, po jehož skončení si účastníci vybírali ze čtyř možností pro další uplatnění: dotovanou práci ve vybraných firmách, veřejně prospěšnou práci, samostatnou činnost nebo další vzdělávání. Navzdory kritikům, New Deal přispěl za poslední dva roky ke snížení míry nezaměstnanosti mládeže ve Velké Británii zhruba o pět procent.

Zelenou aktivitě

Do zaměstnávání mladých lidí se stále více zapojují i neziskové organizace a sdružení. V SRN se stal populární Job mobil - pracovník úřadu práce společně se sociálním pedagogem objíždějí regiony s nejvyšší mírou nezaměstnanosti mladých lidí a nabízejí jim příležitostné práce bez dalších závazků. Této možnosti využívá nejen mládež s nízkou kvalifikací, ale i studenti ze sociálně slabších rodin.

Vyšší formou je například Závod mládežnické pomoci. Sdružení mladých nezaměstnaných dostane od města zchátralý objekt a půjčku na jeho rekonstrukci. Ve spolupráci s regionální hospodářskou komorou a úřadem práce najdou skulinu na spotřebitelském trhu a založí zde podnik, který vyrábí v normálním konkurenčním prostředí, bez jakýchkoli výhod. I když by po čase zkrachoval, jeho mladí zaměstnanci by získali dostatek zkušeností v mnoha profesích pro své další uplatnění na trhu práce.

"Každý pokus je dobrý, ale žádný program nevede k odstranění nezaměstnanosti mládeže," shrnuje A. Serrano. "Ta bude existovat vždy, buď proto, že pracovní příležitosti pro všechny mladé nebudou, nebo naopak, že tito lidé prostě pracovat nechtějí."