Východiskem stlačení rozpočtových výdajů je také zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu. Západoevropské obyvatelstvo stárne a počet občanů vyššího věku vzroste do budoucna natolik, že současné důchodové systémy musí řešit zásadní problém: Kde najít peníze na zaplacení penzí? Nejdramatičtější je situace ve Španělsku, kde finanční zatížení představuje 9,4 procenta hrubého domácího produktu (HDP).
Pesimistické předpoklady ovšem nevylučují, že za 50 let by mohlo dosáhnout až 17,7 procenta HDP. Nehledě na snahu římské vlády omezit sociální výdaje je neméně alarmující stav v Itálii. Pro premiéra Giuliana Amata se penzisté stali noční můrou státního rozpočtu, jelikož stoupající výdaje mají ze současných 14,2 procenta HDP kontinuálně narůstat do roku 2020 a vynést zemi s touto negativní bilancí takřka na špici unie.
Bolavým místem je přetrvávající možnost předčasných odchodů do důchodu, především u železničářů. K reformě systému má sice dojít v příštím roce, ale každá zmínka o tom vyvolává silný odpor odborových centrál. Podle Amata je ale omezení výdajů jediným východiskem pro lepší hospodářskou výkonnost a zavedení progresívního snížení daní. S podobnými problémy se v té či oné míře potýká takřka celá patnáctka, o čemž svědčí horlivá diskuse například v Německu a Švédsku. Pouze Británie zaznamená pokles výdajů ze současných 5,1 procenta na 3,9 procenta v roce 2050.