Mnoho povyku pro nic

Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (č. 168/2000 Sb.) říká, že v letech 2001 a 2002 se minimální sazby pojistného mohou zvýšit maximálně o hodnotu inflace. Pokud však v předcházejícím kalendářním roce škodný průběh určité skupiny vozidel převýší průměrný růst inflace, lze pojistné zvýšit o procentuální navýšení tohoto škodného průběhu. Podle údajů České kanceláře pojistitelů (dále jen Kanceláře) u všech skupin vozidel škodný průběh předčil inflaci. Vůbec nejdramatičtější zvýšení je u přípojných vozidel nad 750 kg, kde index zvýšení dosáhl 224,7 %, u nejčastější skupiny vozidel na našich silnicích - osobních automobilů od 1000 do 1350 ccm činí 26,3 %.

Neúplné údaje

První námitka může znít, že statistiky Kanceláře vycházejí z neúplných údajů, protože nezahrnují celý rok 2000. Navíc nutně musí pracovat s předběžnými daty, protože řada škod ještě není uzavřena, a tím ani vyplacena. Ředitel Kanceláře Jakub Hradec říká, že znění zákona je zde nekompromisní - zvýšení musí vycházet z letošních škod a pokud Kancelář chce, aby se jednotlivé pojišťovny na nové sazby připravily (nezapomínejme, že každý, kdo chce 1. ledna vyjet na silnici, musí mít uzavřeno povinné ručení pro tento rok), nemohla déle čekat.

Podle jeho slov jsou přitom k dispozici údaje ze zákonného pojištění odpovědnosti, a z vývoje v loňském a letošním roce lze odhadnout, jak se škodný průběh bude odlišovat. Při stanovení sazeb se přitom nelze řídit pouze výší škod vyplacenou v daném období kalendářního roku. Výše sazeb musí zohlednit i technické rezervy, které musí pojišťovny vytvářet na budoucí plnění ze škod vzniklých v tomto roce. Nemusí se jednat jen o škody na zdraví, kdy se plnění často poskytuje po řadu let. i u řady nehod bez škody na zdraví často dochází k tomu, že ač škoda vznikla v jednom kalendářním roce, objektivní odpovědnost je zjištěna a škoda tak uhrazena až v následujícím roce.

S údaji Kanceláře rovněž nekorespondují statistiky policie, které říkají, že odhad hmotné škody se zvýšil o 1,3 %. Statistiky policie však vůbec nezahrnují škody na zdraví. Dále některé škody policie vůbec nevyšetřuje (např. od kol auta je nezaviněně odmrštěn předmět, který poškodí čelní sklo dalšího auta). I u škod, které v rámci nehod policie vyšetřovat musí, nemá dostatek prostředků, aby odhadla rozsah poškození automobilů. Přesná výše škody se často zjistí až v servisu, nezohledňují se náklady na odtah apod.

Je namístě připomenout, že od příštího roku se statistiky policie a kanceláře budou lišit ještě více, protože podle nových pravidel silničního provozu bude policie vyšetřovat nehody, u nichž škoda převýší 20 tis. Kč. Vzhledem k zavedení systému bonus/malus však nelze předpokládat, že by se účastníci nehod přiznávali ke škodám, které nezpůsobili.

Na druhou stranu však lze předpokládat, že ze strany poškozených v některých případech dochází ke snaze zveličit hodnotu škody, respektive zahrnout do nákladů i opravy, které s poškozením bezprostředně nesouvisejí a že zde dochází i k dohodám mezi poškozenými a opravnami o společném postupu. Jednotliví pojistitelé sice tvrdí, že mají prostředky, jak těmto jevům zabránit, protože však většina z nich působí na trhu příliš krátce, nedá se očekávat, že by veškeré nadsazené škody odhalily.

Do cen pojistného se nepřímo promítají i vyšší náklady pojišťoven. Nepřímo proto, že sazby jsou zatím stanovovány podle výše inflace, respektive škodného průběhu. Faktem však zůstává, že pojišťovny musely vynaložit nemalé prostředky na reklamu (ty v loňském roce činily asi 750 mil. Kč) a že z pojistného jsou vedle vlastních škod hrazeny i tyto náklady na reklamu a propagaci. Vyšší náklady na reklamu by však v konkurenčním prostředí, kdy všechny pojišťovny musely oslovit zákazníka, neměly překvapit.

Právo Kanceláře

Klíčová otázka zní, zda Kancelář má právo stanovit minimální sazby. Zákon o tom nic přímo neříká. Údaje kanceláře přitom vycházejí z údajů všech pojišťoven. Lze si snadno představit, že se v rámci jednotlivých ústavů budou lišit a že některý z nich bude mít u daného typu výrazně lepší škodný průběh a u jiného horší. Podle J. Hradce však toto právo plyne nepřímo. Zákon totiž konstatuje, že Kancelář vede statistiky a evidence pro účely pojištění odpovědnosti. Provozuje však i garanční fond, který mimo jiné poskytuje odškodnění pojištěným, jejichž pojistitel zkrachoval. Pokud by nyní některá z pojišťoven podhodnotila výši sazeb a skončila by v úpadku, platily by její závazky prostřednictvím fondu ostatní pojišťovny, což by se logicky odrazilo ve výši jejich pojistného.

Členové Kanceláře (tj. jednotlivé pojišťovny provozující povinné ručení) přitom ručí za závazky Kanceláře v poměru podle výše svých příspěvků a za tím účelem jsou povinny tvořit technické rezervy. V situaci, kdy existuje deficit ze zákonného pojištění, jehož úhrada jde na vrub Kanceláře (a za kterou ručí jednotliví členové), by jednotlivé pojišťovny nebyly schopny zakalkulovat vliv tohoto deficitu na tvorbu rezerv.

Z toho všeho plyne, že Kancelář, aby omezila riziko krachu některé pojišťovny a aby do sazeb zakomponovala vliv deficitu ze zákonného pojištění, kompetenci stanovit minimální sazby má. Kompetenci Kanceláře rovněž dle J. Hradce podporuje výkladové stanovisko Ministerstva financí. Ministerstvo financí ústy ředitele odboru pojišťoven a penzijních fondů Václava Křivohlávka potvrdilo, že toto výkladové stanovisko existuje a že sazby pro rok 2000 Kancelář s ministerstvem konzultovala. Antimonopolní úřad pak nemohl rozhodnout jinak, než jak rozhodnul, když konstatoval, že výše sazeb byla stanovena v souladu se zákonem.