Jak se žije CEO?

Otázky, které leckoho napadnou. Známe odpovědi? Je jim v masmédiích věnována patřičná pozornost? A je to potřeba? Nejsou vlastně „jen“ manažery, o kterých píše kdekdo? Myslím, že "hlavy firem" to mají jiné, než ostatní management. Často ve světě a téměř vždy u nás...

Co musí CEO zvládat?

Nejvyšší odborník ve firmě přes klíčové odbornosti (obchod, finance, hlavní produkty...). Všechno musí hlídat, tam, kde to vázne, musí jít příkladem a sám to rozpohybovat, a bůhví za koho všeho musí vlastně myslet a občas i dělat jeho práci...

Hlavní vůdce, lídr. Ten, za kterým lidé jdou, kterému věří, kdo je dokáže vybudit, donutit, přesvědčit. Ten který dokáže vše posoudit a rozsoudit, když se ostatní nemůžou dohodnout...

Podnikatelský šaman. Udává firmě vize, smysl, směr a základní nastavení. A to často v těžkém boji s investorem (majitelem), který se cítí být ještě vyšší CEO, než CEO, a snaží se do činnosti CEO razantně zasahovat...

Většinou musí být také společenský dravec. Zvládá pohyb i ve velmi povrchních a snobských skupinách lidí, důležitých pro byznys a budoucnost firmy... Většinou musí být i "člověk"... Mít soukromí, zájmy, eventuálně rodinu, děti...

To je docela dost na jednoho člověka, myslím... Jak to zvládat a nezbláznit se? Těžko, hodně těžko. V takovéto super-roli nemůže člověk nebýt v podstatě osamělý. Málokdo si to připustí, ale po pár koučovacích sezeních si lidé otevřou leccos. Zvládat tolik výjimečností současně prakticky nelze. Lze to jen hrát.

Ale i to, co zvládnout lze, si vybírá daň. Je třeba na něco rezignovat, nečeho se vzdát. Co myslíte, co je to nejčastěji...? Velká výjimečnost je v podstatě osamocením. Psychologickým. Kdo mě zvládá, kdo mě stíhá, kdo se mnou umí držet krok? Proč se vlastně lidé, co se ke mně hlásí, ke mně hlásí? Těžké otázky...

Obdiv nebo podpora?

Co potřebují CEO víc? Obdiv k tomu, co umí a zvládají, často spojený se závistí, jakou mají moc a peníze? Nebo podporu člověku, který je extrémně zatížený a tím pádem rizikový? Jak se na ně dívat? A jak se na sebe dívají oni sami? (Omlouvám se CEOkám za mužský rod, ale je vás, bohužel, tak strašně málo...)

Kolik z nich je v pasti úspěchu, důležitosti či pocitu vyššího poslání, které musí stůj co stůj naplnit? Kolik z nich si uvědomuje, že tahle hra jednou skončí (mnohdy nečekaně brzy) a život se jich zeptá: Co teď, bývalý CEO, máš proč žít?

Ve firmách se vlastně nikdo o CEO pořádně nezajímá. Oni by se přece měli zajímat o všechny a o všechno. Poradci a koučové se u CEO orientují na posilování dovedností zvládat roli odborníka, vůdce, podnikatele a šarmantního společníka.

Psychoterapeuti jsou z nich často nejistí, neví, jak na ně. Medicína je pozře, zapráškuje a opravuje, jak ztrhané auto. Kluby a spolky neumí většinou nabídnout víc, než prostor pro byznys vztahy a tradiční vzdělávání či rekreaci ala lepší Čedok. Služby, o jejich úrovni se většinou raději nevyjadřovat. A stát - no comment...

Petr Parma, kouč a psychoterapeut

www.extima.org

Promotion ke konferenci New Thinking In Business And Management (2002 – 2008)