O zákonu a sjednávání spotř. úvěru na leasing

V nedávném čase proběhla  polemika v denním tisku  o výše zmíněném zákoně  jako takovém , ale též o souvislostech  s finančním  pronájmem , prostřednictvím nějž  je realizován  nikoliv nevýznamný podíl  na  odbytu  movitých  věcí  na spotřebitelském trhu. 
Otázka zní zda se vztahuje tento zákon , který nabude účinnosti 1.1.2002  na finanční pronájem  či ne. Zákon se  nepochybně  vztahuje na spotřebitelský úvěr , splátkový prodej , zatímco se nevztahuje na operativní leasing.  Přesto však finanční pronájem je v ČR nejfrekventovanější  a  důvodová zpráva  uvádí , že leasing je  zákonu podřízen .Samotný zákon  pak uvádí  v demonstrativním výčtu  obchodním zákoníkem upravený   smluvní typ - smlouvu o koupi najaté věci . Tento smluvní  typ se v praxi vyskytuje  zřídka  a je  institutem  od leasingu odlišným .  Smlouva o finančním pronájmu  je  jak již bylo uvedeno  smlouvou nepojmenovanou.  Smlouva o koupi najaté věci   u níž převod do vlastnictví nájemce je způsoben v důsledku jednostranného úkonu nájemce . se též jinak chová daňově.
 Patrně jde  o stav  nedostatečné znalosti  leasingu  jako institutu , který pozitivně právní úprava nezná  a na druhé straně  nepochybně též úsilí celkem správné a logické  o ochranu zájmů spotřebitele , což jest ostatně požadavkem EU  a  základním účelem inkriminovaného zákona. 

Argumentace proti  působnosti zákona na leasing   je logicky založena  na  tom , že definiční znaky  " spotřebitelského  úvěru :  tj.  budˇ poskytnutí peněžních prostředků  nebo "odloženou platbu "   leasing  nevykazuje a  tímto výčtem  jsou možnosti  zákona vyčerpány.Leasingový  příjemce je příjemcem  leasingových služeb  nikoliv peněžních prostředků . Poskytnutí peněžních prostředků  nebo odloženou platbu nelze s leasingem  spojovat .   Nutno vzít v úvahu též skutečnost , že  leasing je vztahem třístranným  do nějž je zapojen vedle poskytovatele leasingové služby  též dodavatel  předmětu leasingu  a konečně příjemce leasingové služby .  Tedy  dodávku věci a poskytnutí  leasingové služby    provádí   různé subjekty .
Pravděpodobně  základem argumentace  o podřazení leasingu zákonu  , je  ustanovení § 1 odst. 2 písm b)  a to výkladem opaku -  tedy  zákon by považoval za takovouto  smlouvu   tu ,která zaručuje  převod vlastnického práva  nebo práva obsahově obdobného vlastnickému právu  . Avšak zákon  hovoří o nájemní smlouvě . Tedy nájemní smlouva , která po určité době  nezaručuje  převod vlastnického práva  je z působnosti zákona vyňata  a ta která to zaručuje  je podřazena zákonu .  Tato ustanovení jsou však vnitřně rozporná  , neboť odporují  definicí   spotřebitelského úvěru . Navíc  leasing nájemní smlouvou ani není, což není   v dosavadní praxi  nikterak  zpochybňováno .
Údajně též LEASEUROPE   zastává stanovisko o neaplikovatelnosti  příslušné evropské direktivy ( odpovídající našemu zákonu)  na leasing  což je  odůvodněno  odlišnou koncepcí  leasingu a spotřebitelského úvěru , které není možno subsumovat pod jednu normu. 
Podstatnou argumentací  ve prospěch neaplikovatelnosti  zákona na leasing  je,  jak již bylo uvedeno ,skutečnost , že  leasing jest vztahem třístranným a  nevzniká tudíž  přímý závazkový vztah  mezi spotřebitelem a dodavatelem  předmětu leasingu , což resultuje  v neaplikovatelnost -  § 7 , který stanoví , že uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nesmí být oslabena pozice  spotřebitele  vůči dodavateli.

Další  nepochybně kontroverzní ustanovení je § 11  dle nějž má spotřebitel právo na předčasné splácení  spotřebitelského úvěru . V případě  že by toto oprávnění bylo doprovázeno  též nárokem na převod do vlastnictví ( je  celkem ve shodě  se smlouvou o koupi najaté  věci) , došlo by k narušení zvýhodněného daňového režimu , který by ovšem  postihl primérně sféru pronajímatele , tedy subjekt , který tuto konverzi  nezpůsobil. Je otázkou kdo by nesl  dodatečné náklady vzniklé touto konverzí.
Nutno snad   uvažovat i s tím , že  časový okamžik  předčasného splacení leasingu   nebude totožný s převodem věci   do vlastnictví  příjemce ( spotřebitele) , ale že je smluvně upraven odlišně .  Potom  je možno polemizovat s tím , jakou  " výhodu " může mít spotřebitel , který své závazky splnil předčasně oproti smlouvě  a nemá zaručenu  jistotu  nabytí  věci do vlastnictví poté co své závazky vůči poskytovateli  zcela splnil.
Přímo na definici finančního pronájmu , tak jak se  utvářela via facti  míří  § 9 c) , v kterém je uvedeno , že spotřebitel má právo na náhradu škody  po poskytovateli  v případě , že uplatnil u dodavatele nárok na řádné plnění  nebo náhradu škody , avšak jeho oprávněný požadavek nebyl uspokojen. Zde je založena solidární odpovědnost  dodavatele a  poskytovatele  . To je ovšem v rozporu se  skutečností , že příjemce  je tím subjektem , který volí jak předmět leasingu tak i  dodavatele  a v důsledku toho  má býti odpověden za případné defekty , plynoucí z této jeho volby. V tomto právu nemá být  nájemce nijak  omezován.  Tato konstrukce je natolik typická pro leasing , že je součástí definice leasingu. ( finančního pronájmu  ) Samostatnou kapitolou  je problematika  vzorce pro výpočet  nákladů na spotřebitelský úvěr. Není zcela zřejmé  jak interpretovat  výši půjčky , výši úvěru  atd.  U leasingu se běžně operuje s pojmy . pořizovací či vstupní cena , financovaná hodnota .  Určité problémy vznikají  též v oblasti doprovodných služeb  , jejichž růst je  i pro finanční pronájem  v posledních létech  charakteristický , zejména  ve sféře   pojištění  předmětu  leasingu. 

Obecně je třeba uznat  nutnost ochrany spotřebitele i při vztazích  vznikajících při poskytování leasingových služeb .  Zejména jde o možnost objektivního srovnání  nákladů na leasingovou operaci  mezi různými  leasingovými společnostmi . Podle mého názoru  jde též o zakotvení povinnosti  spravedlivého vypořádání mezi stranami smlouvy při předčasném ukončení smluvního vztahu  což  předmětný zákon  stanoví . Nelze však akceptovat  právní normu , o jejíž potřebnosti lze sotva  pochybovat  , když tato  norma  takříkajíc staví na hlavu   dosavadní   léty  prověřené pojetí  finančního pronájmu , s jeho  elementárními pojmovými znaky,   pojetí , které již má oporu  v judikatuře.

Pouze na okraj  ( a to se týká poskytování spotřebitelských úvěrů , splátkového prodeje , či  finančního pronájmu)  lze  konstatovat, že  zmíněný zákon  sice vytváří  na straně jedné   stav , kdy  spotřebitel bude  relativně  dostatečně chráněn  (   dle mého názoru by tomu mělo  být především  ve sféře  dodávek zboží  a tedy odpovědnosti  dodavatele a to i přes existenci  institutu spotřebitelských smluv , nově upravených v obč. zákoníku)  , ale neposkytuje dostatečnou kompenzaci  za  obecně známý stav  v plnění závazků ze strany  části spotřebitelů , či přímo řečeno  osob , které  závazky   neplní. Naopak   v novele  trestního zákona   v § 89 odst. 11  je zvýšeny   hranice  škod  , rozhodných pro  kvalifikaci trestné činnosti . To znamená  relativně výrazné negativní dopady  ve sféře  spotřebitelských úvěrů , poskytovaných  účelově  na  předměty  nižších  hodnot.