Vypořádání závazků při předčasném zrušení smlouvy

Mezi nejzávažnější důsledky předčasného zrušení leasingové smlouvy o finančním pronájmu patří povinnost provést vypořádání vzájemných závazků a oprávnění smluvních stran. Dle mého soudu by právě toto vypořádání mělo být jedním z typických znaků smlouvy o finančním pronájmu, jimiž se tato smlouva odlišuje od smlouvy nájemní.  Plyne to zřetelně  nejen z ekonomické konstrukce smlouvy  ale přísně vzato  z elementární logiky  tohoto  smluvního institutu.
V převažující míře či dokonce v drtivém počtu případů se vypořádání provádí, nicméně se připouští, že předčasné zrušení smlouvy může vést k analogickým důsledkům jako u smlouvy nájemní - to znamená např. elementárním dluhem příjemce jsou pouze nezaplacené splátky do účinného zrušení smlouvy, nic víc. To však spíše odporuje ekonomické podstatě smlouvy, neboť ta obsahuje jak v podstatě plnou amortizaci předmětu leasingu, tak i náklady spojené s financováním tohoto předmětu.  Nutno však podotknout , že  tím nelze vyloučit , že poskytovatel se bude  po právu  domáhat  plnění  z neuhrazených splátek ., nemusí jít  přece o nárok definitivní.
V praxi  existují  případy  že , buď smlouva neobsahuje absolutně nic o vyrovnání, avšak jsou prováděny  detailní ekonomické propočty, které však nemají žádnou právní oporu ve smlouvě (mohly by mít snad logický základ,).
 Někdy smlouva obsahuje jakousi konstrukci vyrovnání, ta však je stěží použitelná pro případy v praxi vznikající. Dalo by se říci, že příslušné ustanovení je neurčité povahy. Nárok je však vyčíslen z hlediska skutečně vzniklé škody  relativně objektivně. 
 Dohoda o vypořádání  je předpokládána mimochodem též  u institutu spotřebitelských smluv. Přitom  předčasné ukončení smluvního vztahu z toto či onoho důvodu ( nejčastěji  však z důvodu neplacení  závazků nájemcem  není nikterak  extraordinární záležitostí  ba  naopak   tyto případy jsou  relativně četné. ). Vzájemné nároky smluvních stran  v takovémto případě   se tak  stávají  neuralgickým  místem  vypořádání ,  které lze mnohdy obtížně řešit jinak  než v soudním sporu. Přitom  důvody  zrušení smlouvy ze strany poskytovatele leasingu  tu většinou existují  a jsou  též prokazatelné. 
Jedna z často užívaných výslovně dohodnutých konstrukcí spočívá v tom, že nárokem poskytovatele je celé plnění ze smlouvy (tedy součet veškerých splátek + další výlohy) oproti tomu nárokem příjemce je to, co příjemce již na smlouvu na splátkách zaplatil a dále hodnota předmětu leasingu, resp. to, co bylo za něj na sekundárním trhu utrženo (tedy cena obvyklá - mohou posloužit znalecké posudky, popř. odborné posouzení dodavatelů V praxi to může činit problém zejména u méně univerzálního zboží, nesnadno rychle zobchodovatelného. V leasingových smlouvách je sjednáváno rovněž, že po zrušení smlouvy vzniká příjemce povinnost s jistým časových odstupem vydat předmět leasingu poskytovateli a uhradit všechny zbývající splátky ze smlouvy, ať již splatné nebo doposud nesplatné. Jde tedy o jistou podobu ztráty výhody splátek z titulu porušení smluvních závazků. Kdyby si příjemce počínal v tomto smyslu (z hlediska praxe by šlo jistě o kuriozní situaci, neboť příjemce většinou vydá předmět, protože není solventní), nemohlo by jít nežli o dočasný stav. Stav kdy je formálně uplatněna ztráta výhody splátek však má vliv na pozici smluvních stran z hlediska DPH, neboť se  je uskutečněno  zdanitelné plnění v podobě kumulace splátek v jediném okamžiku. 
Pokud by se stav neměl měnit, šlo by zřejmě o jednání poskytovatele v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Přesto uplatní poskytovatel své oprávnění na vydání věci a současně úhrady zbytku "dluhu" s tím, že k vypořádání dojde následně a příjemce požadavek poskytovatele nesplní ani v jednom, je možno se domáhat plnění po příjemce žalobou, tedy na kumulaci nároků na vydání věci  .Leasingová smlouva by však měla být doplněna dalšími ujednáními, která by vymezovala jednoznačně a srozumitelně nároky obou smluvních stran a současné závazky k příslušným úhradám Např. v tom akademickém případě, že by příjemce vydal věc a poskytnul též veškeré sjednané plnění (v praxi se věc spíše řeší odprodejem věcí příjemce, je-li solventní), by přijatá plnění figurovala jako záloha . Ta by ovšem musela být - jak jinak - posléze vypořádána. Byl by tedy na místě též závazek poskytovatele k  vypořádání a k náhradě rozdílu mezi přijatými plněními od příjemce a tím, zač věc prodá - přirozeně se započtením případných dalších nákladů. Aby mohlo probíhat vypořádání  tímto způsobem, musí poskytovatel disponovat s předmětem leasingu (nemusí jej mít v držení, ale musí mít možnost tuto majetkovou hodnotu zobchodovat - přirozeně, věc nemůže mít právní vady).  U finančního pronájmu vzniká  často situace , že poskytovatel se nemůže domoci vrácení předmětu leasingu  , ale přitom nemá jistotu , zda tento existuje  a která osoba jej neoprávněně zadržuje ( přitom existence věci a neoprávněná držba jsou podmínkou pro podání žaloby na vydání věci). Příslušná ustanovení ve smlouvě , které umožní , byť jistě dočasně domáhat se obojího tj. vydání věci a peněžitého plnění , mohou být tedy praktická.
V praxi - zvláště u některých komodit  (např. výpočetní technika) - je vypořádání mnohdy" jednodušší," neboť předmět leasingu se po zrušení smlouvy nevrátí poskytovateli a vypořádání spočívá v tom, že poskytovatel má nárok na zbytek předpokládaného peněžitého plnění ze smlouvy, aniž záležitost byla "komplikována" vrácením předmětu leasingu (tj. jeho případnou neúplností, nefunkčností a z toho plynoucí obtížným stanovením jeho hodnoty). 
Je třeba se zmínit i o tom, jak řešit faktickou situaci - kdy smlouva je zrušena a předmět leasingu navrácen poskytovateli, avšak smlouva samotná na tuto situaci nepamatuje.
Půjde-li o zrušení leasingové smlouvy bez smluvního základu (strany si tedy pro tento případ nic nesjednaly ani výslovně, ani odkazem na obchodní podmínky), na takovouto situaci nedopadá žádné kogentní ustanovení obch. zák. Je tedy otázkou, jak se bude situace řešit  Jestliže by šlo o   obchodněprávní poměr, dopadalo by na situaci dispozitivně ustanovení o zániku nesplněného závazku odstoupením od smlouvy dle § 344 - 351 obch. zák. Důsledky odstoupení by se řídily obsahem § 351 obch. zák. Při neexistenci vůle smluvních stran přihlédnout k obchodním zvyklostem - za těchto okolností se neuplatní obchodní zvyklosti,. Těmito  obchodními zvyklostmi však v současné době , soudě podle praxe , není onen jednoduchý  výše popsaný způsob vypořádání, který jako by reflektoval to, co bylo vlastně smyslem smlouvy, ale v obráceném gardu.
Poskytovatel měl obdržet veškeré splátky - příjemce  předmět leasingu)  V případě poruchy smlouvy nárok poskytovatele zůstává, .( dlužno upřesnit , že nárok poskytovatele   je členěn na splátky  do zrušení smlouvy  vč. daně z přidané hodnoty  a  náhradu škody  odpovídající hodnotě restu splátek po zrušení  smlouvy bezDPH ) nárok příjemce pozůstává z toho, co na splátkách uhradil ( na této bázi dochází k nulifikaci  vztájemných nároků)  a co se strží za předmět leasingu. V této poněkud jiné situaci by tedy smluvní strany vrátily poskytnutá plnění - tj. poskytovateli by vznikla povinnost k vrácení zaplacených splátek a příjemci k vrácení předmětu leasingu (§ 351, odst. 1 obch. zák.). Přesto, že smlouva je zrušena se zpětnými účinky (ex tunc), mají strany zachovány různé nároky (na úroky  z prodlení,  smluvní pokuty atd.) pokud vznikly ještě před odstoupením od smlouvy.
                                               
Důležité je, že je zachován nárok na náhradu škody. Strana, která po právu odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s odstoupením od smlouvy (jde zejména o náklady na případnou repasi, skladování, dopravu, znalecké posudky, náklady další rekomercionalizace původního předmětu leasingu atd.). K nároku poskytovatele patří i ušlý zisk. Tímto hrubým ziskem - velmi nepřesně a přibližně řečeno - je hodnota finanční služby k této splátce (podstatnou část finanční služby tvoří náklady na obstarání úvěru pro pořízení předmětu leasingu).  Je tedy  na místě připomenout  , že struktura  smlouvy ( většinou jde o tzv. platební
kalendáře ) musí být transparentní , či spíše  příjemce by se měl  o takovéto záležitosti interesovat  již  před podpisem  smlouvy.
Jedním z důvodů zániku závazku bude zánik předmětu leasingu. Mám na mysli situaci, kdy škodní událost bude kvalifikována jako pojistná. Pro vypořádání smluvních stran z tohoto titulu budou rovněž žádoucí velmi přesná ustanovení ve smlouvě. Avšak z pohledu toho, co bylo řečeno v souvislosti se zrušením smlouvy v důsledku porušení smluvních povinností by bylo zřejmě spravedlivé ( neboť  pojistná událost je událostí nahodilou), aby nárok poskytovatele (pokud jde o plnění splatné po pojistné události či poté, co pojišťovna poskytla pojistné plnění, byl redukován o tu část splátky, která zahrnuje finanční službu, či její jistou část. Závěrem k tomuto tématu lze konstatovat, že i při nedostatečné výslovné smluvní úpravě postupu při zrušení smlouvy z titulu porušení smluvních závazků jednou ze smluvních stran, je situace řešitelná vypořádáním vzájemných nároků podle dispozitivních ustanovení obch. zák.. V zájmu obou partnerů by  jistě bylo celou materii vypořádání  postihnout  srozumitelným a nezpochybnitelným  způsobem ve smlouvě . Nutno podotknout , že byť způsob vypořádání  by měl  odviset  od samotné ekonomické konstrukce  smlouvy  je možno k problému přistoupit  s akcentem na povahu leasované komodity , přičemž  závěr z toho plynoucí  bude spíše v rozporu  s tím  co doposud bylo  výše řečeno. Příkladem možno uvést  leasing  kopírky  což jest zboží  podléhající často rychlému morálnímu   zastarávání ( v případě  velké intenzity kopírování též  vysokému stupni fyzického opotřebení). Z hlediska  uživatele  , většinou nebude zájem  na tom , aby  morálně a fyzicky  opotřebenou věc  , vyžadující si  větších oprav  nabyl  ku konci užívacího vztahu do vlastnictví . Nezanedbatelné je též  to , že  takovéto zařízení  musí být  ze zákona  likvidováno  a to si vyžádá další  finanční prostředky.  V takových případech  jsou  smlouvy konstruovány  tak  , že příjemce má volbu   zda uplatní nárok  na převod  do vlastnictví , byť i opotřebené věci , nebo  bude praktikovat soustavnou obměnu zařízení  bez onoho nároku na převod do vlastnictví.. V praxi je ovšem příslušná smlouva  konstruována  na ten či onen způsob . Nejde tedy o jeden  typ smluvního vztahu, který by konvertoval  dle volby příjemce  na smluvní typ   druhý ,  přičemž tyto možnosti by byly  dány  na výběr  při uzavření  smlouvy  a realizovány by byly  v jistém časovém okamžiku  ( po sjednané délce trvání smlouvy)  V případě vypořádání závazků  při  předčasném zrušení smlouvy  pak  jest toto vypořádání odlišné . Lze si tedy představit v jistém případě , že z ryze ekonomického hlediska , že  i smlouvu  , která byla téměř  celá uhrazena , např. s vyjímkou jediné splátky  a takováto smlouva bude  předčasně zrušena  z důvodu  porušení smluvních závazků příjemce bude , vykazován  dluh  příjemce.