Test

Denodenně jsme svědky situace, kdy si lidé pojišťují automobily proti krádeži, domy proti živelné pohromě nebo majetek proti nejrůznějším nenechavcům, co nosí v kapse šperhák a libují si v nezvaných návštěvách, přičemž se obvykle trefí do termínu, kdy není nikdo doma.

Obecně panuje názor, že se taková pojištění vyplatí. Konečně, když si racionálně uvažující jedinec pojištění koupí, dá se očekávat, že by se mu vyplatit mělo. Nemusí tomu tak ale být vždy.

Stejně jako se výše jmenované pojistné produkty těší oblibě, existují i takové, o které nemá nikdo zájem. Dokonce nejen že o ně nestojí pojistník, nestojí o ně ani pojišťovna. Může jít třeba o pojištění psí boudy proti živelné pohromě (i když to může být součástí pojištění domácnosti).

Málokdo si pojistí kapesník proti krádeži. Pojištění odpovědnosti z provozu koloběžky si také ještě nenašlo své klienty. Mnoho lidí si myslí, že ztráta brýlí nepředstavuje nahodilou událost, která si zaslouží být pojištěna.

Někde tedy existuje hranice, kdy je vhodné se pojistit a kdy již ne. S jistou nadsázkou lze říci, že tuto hranici za nás hledají pojišťovny. Nevýznamné produkty, o které by podle nich neměl být zájem, jednoduše nenabízejí. To ale nelze vztáhnout na každého pojistníka.

Obecně platí názor, že pojistné představuje jakési ohodnocení rizika spojeného s pojištěnou událostí. Není tomu tak zcela. Ohodnocení faktického rizika představuje tzv. rizikové pojistné, které je ovšem pouze jednou ze součástí celkového pojistného.

Pojistné obsahuje také provizi pojišťovně, která obsahuje náklady na sjednání smlouvy a samozřejmě náklady na provoz celé pojišťovny. V neposlední řadě musí pojistné obsahovat i podíl na zisku pro akcionáře, kteří pojišťovnu vlastní a kteří by bez adekvátní dividendy pravděpodobně investovali úplně někde jinde.

Zde je důležité zdůraznit, že administrativní náročnost sjednání pojistné smlouvy příliš nezávisí na výši pojistného, respektive závisí, ale pouze částečně. Z toho lze vyvodit, že s klesajícím pojistným roste proporcionální podíl ostatních složek, než je rizikové pojistné. V hypotetickém případě pojištění kapesníku by tedy rizikové pojistné (tj. faktické riziko) představovalo pouze zlomek zaplaceného pojistného. A to by se těžko někomu vyplatilo.

V případě libovolného pojištění je tedy třeba zvážit, zda není lepší pojistit se sám. Kdykoliv se totiž pojistím u pojišťovny, platím za pojištění víc, než je jeho hodnota. Pojistil-li bych se tedy sám, vyšlo by mě pomyslné pojištění levněji.

Vše přirozeně závisí také na výši možné škody a na jejích následcích na pokles životní úrovně pojištěného. Nicméně výše zmíněný princip by neměl být opomenut.

Vlastní-li někdo ojeté auto, jehož současná hodnota představuje méně, než je jeho měsíční příjem, je otázkou, zda takovéto riziko není lepší nepojišťovat. Pravděpodobně ano. Pokud si takový člověk dává měsíčně stranou peníze, které by normálně zaplatil pojišťovně, pravděpodobně na tom slušně ušetří.

Obecně tedy platí, že malá rizika by si měl člověk pojišťovat sám. Pouze v případě rizik, která signifikantně ovlivní jeho životní úroveň, by měl využít služeb pojišťoven.