Hlavním důvodem je definice spotřebitelského úvěru, která neodpovídá žádné z forem leasingu.
Leasingové společnosti musí zákon dodržovat pouze u poskytovaných služeb, které definici spotřebitelského úvěru odpovídají. Těmito službami jsou například splátkový prodej nebo úvěrové služby.
Podle ALS je rozšíření uvedeného zákona i na leasingové služby nad rámec prvotního cíle přijetí zákona. Cílem je harmonizace českého právního řádu s právem EU.
Co by se stalo, kdyby se působnost zákona o spotřebitelském úvěru rozšířila i na leasingové služby? V podstatě by to leasingové služby v praxi postavilo do neřešitelné situace. Některá ustanovení uvedeného zákona totiž nelze aplikovat v praxi vůbec a jiná jsou ve vztahu k leasingu tak nejednoznačná, že se dají interpretovat více způsoby. V konečném důsledku by zákon u leasingu způsobil opačný efekt, než s kterým byl schválen. Mezi kontraproduktivní ustanovení patří například povinnost uvádět roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr. Podle ALS ČR má výpočet roční procentní sazby u leasingu velmi omezenou vypovídací hodnotu.