Michal Kolmaš: Diskutovat v hodinách s vyučujícím Japonci považují za neslušnost

"Nebýt mého informovaného kamaráda a touhy na čas někam zmizet, asi bych nikam nejel. Výjezd do Japonska nabízelo Centrum zahraničních studií lidem na bakalářském stupni a já měl být podle plánů v době pobytu v Japonsku už studentem magisterského studia. Přesto jsem se doslova přes noc rozhodl zkusit to," říká Michal, kterému se podařilo netypicky v rámci navazujícícho studia vyjet na bakalářskou zahraniční univerzitu.

Jak se ti podařilo vycestovat za studiem do Japonska?

V době podání žádosti jsem ještě bakalář nebyl, měl jsem měsíc před státnicemi. Jelikož mě pak rovnou vzali do navazujícího studia, vyjel jsem už jako absolvent s titulem Bc. Měl jsem štěstí, že se mi podařilo přesvědčit studijní oddělení, aby mi získané kredity za ten rok strávený na bakalářském stupni v Japonsku započítali do mého magisterského studia, jinak bych musel o nějakou dobu studium prodlužovat.

Co bylo třeba pro studium v Japonsku udělat?

Podat si v pravý čas přihlášku. Ve středu byla uzávěrka, v ten den jsem přišel a odevzdal přihlášku, doporučující dopis od garanta oboru jsem dokonce přinesl až ve čtvrtek. Požadovali motivační dopis v angličtině a výpis známek. Nejdůležitější je průměr, od průměru 2.0 a výš se prý ani nemáme hlásit a já měl 2.02, takže to bylo na hraně. Řekli mi, že pokud mě vezmou, ozvou se do pátku do tří hodin. Celý pátek jsem vystresovaný kontroloval emailovou schránku, ale nic. Už jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že jsem neprošel, když mi v pět přišla konečně zpráva, že postupuji do druhého kola. Tam už mě čekal jen pohovor v angličtině a za pár měsíců jsem mohl vyrazit.

Zajímal ses před odjezdem nějak o Japonsko?

Právě, že ani ne. Zapsal jsem si na fildě z nudy japonštinu pro začátečníky. Ale bylo tam zapsaných dvě stě studentů a výuka probíhala jednou týdně, takže se toho za jeden semestr nedalo moc naučit. Japonsky jsem se musel naučit až na místě.



Jak tam výuka jazyka probíhala?

Každý den jsme měli dvě hodiny japonštiny a k tomu kupu domácích úloh. Každý také dostal přiděleného vlastního konverzačního partnera, se kterým jsme měli denně trénovat. Zvlášť ze začátku to bylo těžké, protože jsem ničemu nerozuměl a stále dokola omílal jen tři věty, které jsem uměl. Ale po prvním semestru už jsme uměli obě japonské abecedy a základní slovní zásobu, která vystačila na půlhodinový rozhovor. Ke konci pobytu jsem si dokonce udělal i jazykový certifikát JLPT2. Teď se snažím v japonštině pokračovat, chodím na soukromé hodiny k učiteli z místního Japonského centra.

Přednášky na škole byly v angličtině?

Přesně tak, všechno kromě japonštiny se přednášelo v angličtině. A v té byli zahraniční studenti daleko lepší než domácí. Během hodin se často nudili, protože se vyučující zdržovali vysvětlováním nějakých slovíček. Japonci obecně nejsou dobří angličtináři, protože výuka japonštiny je hodně pasivní. Žáci sedí a poslouchají, ale nemluví. Potom jsou schopni rozumět, ale ne mluvit. A navíc mají problémy se správným přízvukem. Zdaleka nejvíc Japonců ovládá korejštinu, která je japonštině hodně podobná, a čínštinu.

Japonci jsou jako studenti pasivní?

Pasivní je především styl výuky, který je hodně autoritářský už od základní školy. Jako studenti jsou Japonci naopak velcí dříči a do školy pracují skoro pořád, a to kolektivně. Chodí na všechny přednášky, i když na spoustě z nich spí, protože se učí do noci. V knihovnách pravidelně skoro spí polovina lidí nad otevřenou knížkou. Dvě hodiny si tam pospí a pak se učí dál. A jelikož mají na škole poslední příležitost něco si užít, věnují se hodně zájmovým kroužkům jako je třeba fotbal, malování, focení a tak. Až nastoupí do práce, není na to čas. Práci věnují Japonci tolik času, že by to většina Evropanů nebyla ochotná skousnout.

Takže žádné nekonečné posedávání po hospodách, na které jsme mnohdy zvyklí v Česku?

Ne, Japonci nejsou spontánní a nerozhodnou se jen tak po přednášce, že si skočí na jedno. Kamarádi se spíš scházejí na pokojích. A vše musí mít pečlivě zorganizované. S tím jsem měl zvlášť ze začátku problémy. Stávalo se mi třeba, že jsem šel na koncert hodinu po začátku, jak jsem byl zvyklý z Česka, a stihl jsem už poslední písničku kapely, protože začala hrát přesně, kdy měla.

Je těžké navázat kamarádství s japonskými studenty?

Spíš jo, kvůli jazykové bariéře. Studenti ze zahraničí se většinou baví nejvíc mezi sebou, protože spolu bydlí a mají společný program, tak tomu je i tady s Erasmáky. Ale jeden z japonských kamarádů přijel na rok studovat sem do české republiky a teď se mnou bydlí v Brně.

Jak se liší vzdělávací systém od toho českého?

Je potřeba víc pracovat přes rok, mají spoustu domácích úkolů. Nejtěžší je dostat se na školu, jakmile student studuje, už ho zpravidla nevyhodí. Školy tam mají určitou hierarchii od těch nejlepších, na které berou třeba jednoho ze čtyřiceti, a ze kterých odcházejí absolventi pracovat na ministerstva, až po ty méně lukrativní. I v Japonsku mají bakalářský, magisterský a doktorský stupeň, ale většina studentů končí po bakaláři, dál pokračuje tak sedm procent.



Podle čeho nejlepší školy vybírají studenty?

Podle úspěchu v celonárodních testech. V Japonsku mají něco podobného, jako jsou u nás Národní srovnávací zkoušky, které zahrnují japonskou historii, psaní a další obory. Podle dosažených výsledků se vypočítá percentil a ten rozhoduje, o jaké univerzity si může student zažádat.

A co škola, na které jsi studoval, jakého percentilu na ni bylo třeba?

Univerzita v Akitě se řadí mezi školy s obecně malým procentem přijmutých uchazečů. Takže na japonské poměry byla asi dobrá, ale mě přišla hrozně jednoduchá. Spoustě věcem, které tam přednášeli, jsem nevěřil. Vyučující byli subjektivní a zaujatí. A když jsem se o probíraných tématech pokoušel diskutovat, přišli za mnou spolužáci a ptali se mě, jestli se necítím špatně, že jsem byl na vyučujícího tak nedzvořilý. Japonci totiž často nemají žádné kritické myšlení, vůbec se v hodinách nehlásí a vše, co je jim řečeno, berou jako dané. Na snahu oponovat nejsou zvyklí.

Se zdvořilostí souvisí také japonské zdvořilostní stupně se speciálními koncovkami a zvláštními slovy, kterými je možno vyjádřit jednu a tu samou věc s různou úctou. Podařilo se ti do toho systému proniknout?

Ne, zatím ne. Používám jen základní stupeň a neměl jsem s tím problémy. Japonci jsou k cizincům tolerantní.

Přemýšlíš, že by ses do Japonska vrátil?

Podal jsem si tam přihlášku na doktorské studium, ale nelpím na tom. Mezinárodní vztahy, které studuji, mají kvalitní katedry v Brně i Praze.

Michal Kolmaš (24) vystudoval na brněnské Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity Evropská studia a mezinárodní vztahy, nyní zde pokračuje ve studiu mezinárodních vztahů. V Japonsku strávil akademický rok 2008/2009.


Více informací:
článek z časopisu Reflex v rubrice Na Vandru



Materiál byl převzat ze zpravodajského a informačního serveru VYSOKESKOLY.CZ.