Podobně jako ostatní sektory národního hospodářství prošlo i české zemědělství během uplynulých deseti let rozsáhlou transformací. Změny v zemědělství byly o to náročnější, že spolu s privatizací státního majetku probíhaly i rozsáhlé restituce zemědělského majetku a transformace družstevního sektoru, který před revolucí hospodařil na dvou třetinách zemědělské půdy v ČR.
Vývoj českého zemědělství v devadesátých let lze rozdělit do několika etap podle intenzity transformačních procesů, přístupu agrární politiky a reálného vývoje zemědělské produkce. Do roku 1991 převážně probíhala příprava institucionálních změn a podmínky zemědělského podnikání se zásadním způsobem neměnily.
V letech 1991 až 1993 došlo k rozhodujícím transformačním a strukturálním změnám v zemědělství. Do roku 1997 doznívaly sekundární transformační procesy a agdrární politika se soustředila především na stabilizaci rozměru zemědělství. Od roku 1998 v souvislosti s nástupem levicové vlády byla přijata nová koncepce agrární politiky, přičemž se těžiště politiky přesouvá směrem k přiblížení se Společné zemědělské politice Evropské unie. Pozn: 1) hrubá zemědělská produkce v mld. Kč, do roku 1992 - odhad, 2) podíl zemědělství na HDP v % (ve stálých cenách)České zemědělství je po deseti letech transformace v nezáviděníhodné situaci. Přestože postavení zemědělství v národním hospodářství vyjádřeno podílem na je srovnatelné se situací v EU, finanční podpora na hektar je neskonale nižší - 77 USD/ha v EU. Ochrana vnitřního trhu je křehká, u řady komodit případný konjunkturální výkyv v kterékoliv významné části světového trhu může způsobit ceno
vý kolaps na domácí scéně. Institucionální rámec tržního prostředí v agropotravinářském komplexu je stále nedokonalý a působí proti rozvoji zemědělství. Zemědělství doplácí na nevymahatelnost práva, platební lhůty překračují 3 měsíce, případně se neplatí vůbec. K tomu výrazně přispívá neexistence dlouhodobých smluvních vztahů mezi zemědělci a zpracovateli. Navzdory určitému pokroku v poslední době výrazně chybí schopné marketingové organizace zemědělců, které by usměrňovaly kvantitativní i kvalitativní parametry tržní nabídky. Neschopnost spojit síly zemědělců je primárně důsledkem rivality mezi velkými společnostmi a rodinnými farmami.Úkolem agrární politiky v předstupním období proto musí být odstranění všech výše zmíněných disproporcí. Rezignace na řešení těchto problémů by mohla výrazně znesnadnit naši pozici při vstupu do EU.
Zdroj: HN z 12. 11. 1999