Poslední měření daňové zátěže ve světě, provedené experty Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, vyslovuje naději, že vlády ve vyspělém světě začínají pomalu občanům a firmám jejich daňové břemeno snižovat. Celková suma vybraných daní v zemích Evropské unie loni podle předběžných propočtů odpovídala 41 procentům hrubého domácího produktu, a proti roku 1997 poklesla o půl procentního bodu. Pokud by se trend potvrdil, což ekonomičtí experti pov
ažují za celkem pravděpodobné, pro světové hospodářství by to znamenalo velkou změnu. Hlavně v západní Evropě totiž vlády po celou poválečnou éru daňové zatížení zvyšovaly. "Západní vlády se v osmdesátých letech v hospodářství výrazně angažovaly, a proto také rostly daně," vysvětluje Petr Svoboda z vídeňské Raiffeisenbank. Mohutná vlna privatizace a deregulace, hlavně v odvětvích přirozených monopolů, jako je energetika nebo telekomunikace, však roli státu postupně oslabuje. "To by mělo vytvořit předpoklady pro další výraznější pokles daňové zátěže," soudí Svoboda. Krok se světem držela i Česká republika, kde daňová kvóta podle stejné studie rovněž klesla: z předloňských 38,6 na 38,3 procenta HDP.Mezi devětadvaceti členy OECD se tak loni umístila na třináctém místě, pod průměrem evropských členů OECD. Daňové zatížení tuzemské ekonomiky by se však podle ekonoma Komerční banky Tomáše Holuba nemělo porovnávat s nejvyspělejšími zeměmi, neboť ty si vzhledem ke své hospodářské síle mohou dovolit velkorysejší sociá
lní politiku. Pro srovnání nejsou s ohledem na minulý vývoj vhodné ani postkomunistické země, míní Holub. "Při úvahách o vstupu do Evropské unie se obvykle poměřujeme s těmi členskými zeměmi, jejichž hospodářská úroveň je nám nejbližší, tedy s Řeckem, Španělskem, Portugalskem a případně Irskem. A při tomto srovnání zjistíme, že naše daně jsou pořád příliš vysoké," upozornil Holub.Zpráva OECD mimo jiné konstatuje, že v roce 1997, za který jsou k dispozici poslední plně srovnatelné údaje, se daně v poměru k HDP zvýšily v sedmnácti členských zemích OECD, z toho například v Kanadě, Řecku, Itálii, Španělsku a Norsku o více než jeden procentní bod. Šéf výzkumného týmu OECD Jeffrey Owens upozornil, že zveřejněné údaje se musí brát s určitou obezřetností - pokaždé
se totiž za čísly skrývá něco jiného. "Záleží na tom, zda země zdaňuje či nezdaňuje sociální dávky. Například jejich příjemci v Dánsku, Nizozemsku a Švédsku platí daně odpovídající pěti až šesti procentům HDP, kdežto v Irsku, Británii či USA takové daně představují méně než půl procenta," upřesnil Owens. Podle něho je zdanění firem i zaměstnanců ve třech posledně uvedených zemích ve skutečnosti mírnější, než vyplývá z porovnání celkové sumy vybraných daní a HDP.Jak vyplývá ze studie, daně z příjmu fyzických osob a firemního zisku v OECD průměrně tvoří 35 procent celkově vybraných daní, na spotřební daně připadá 32 procent, příspěvky na sociální zabezpečení tvoří 25 procent. Tato základní struktura "daňového přílivu" se však v jednotlivých zemích podstatně l
iší. Daně z osobních a firemních příjmů představují klíčový zdroj - více než 45 procent všech daňových příjmů - v Austrálii, Kanadě, Dánsku, na Novém Zélandu a ve Spojených státech.Velmi důležité jsou ještě v dalších devíti zemích OECD. Na spotřební daně nejvíce spoléhá osm zemí OECD, především Mexiko, kde tvoří přes 55 procent úhrnného daňového inkasa, Jižní Korea s více než 45 procenty a dále Irsko, Island, Maďarsko, Polsko, Portugalsko a Řecko. Příspěvky na sociální zabezpečení jsou nejvydatnějším prame
nem pro sedm zemí, na prvním místě pro Českou republiku, kde v roce 1997 představovaly 43,9 procenta všech daňových příjmů. Druhé bylo Německo se 41,6 procenta, následované Nizozemskem a Francií.Zdroj: MF Dnes z 17. 11. 1999