Kapitálová přiměřenost je základním nástrojem regulace bank. Česká národní banka s účinností od 1. dubna 2000 stanoví novou koncepci kapitálové přiměřenosti, která odpovídá basilejské kapitálové přiměřenosti (Capital Accord) z roku 1988 a jejím pěti novelizacím včetně novelizace z roku 1966 o zahrnutí tržního rizika. Je také v souladu s odpovídajícími direktivami EU.
V roce 1988 basilejská kapitálová přiměřenost stanovila minimální úroveň kapitálu pro mezinárodně aktivní banky. Byla založena na rizikových vahách s tím, že byly vzaty v úvahu podrozvahové aktivity. I když byla primárně zaměřena na úvěrové riziko, v roce 1996 byla novelizována ve směru zahrnutí tržních rizik obchodního portfolia. Úrokové riziko bankovního portfolia a ostatní rizika, jako je operační, likvidní, právní a reputační, nebyla explicitně pojmenována. Má se za to, že kapitálová přiměřenost skutečně pomohla posílit zdraví a stabilitu světového bankovního systému a zvýšila konkurenční rovnost bank. K tomu přispělo všeobecné přijímání basilejské koncepce v mnoha zemích.
Nová konstrukce pro třetí milénium
Přesto se Basilejský výbor pro bankovní dohled (dále jen Výbor), který byl iniciátorem zavedení koncepce kapitálové přiměřenosti, rozhodl, že kapitálová přiměřenost z roku 1988 včetně následných novelizací bude v prvních letech nového tisíciletí nahrazena novou konstrukcí. Nová kapitálová přiměřenost se bude skládat ze tří pilířů:
a) minimální kapitálové požadavky;
b)
c) tržní disciplína.
Změny se týkají zejména měření úvěrového rizika, které je ve stávající kapitálové přiměřenosti nedostatečné. Současná struktura kapitálové přiměřenosti není vyvážená, na jedné straně je velice hrubé měření úvěrového rizika a na druhé straně velice přesné měření tržních rizik. Kromě toho obrovské rozdíly mezi účetními, daňovými, právními a bankovními strukturami vytvářejí diference mezi národními trhy, a proto použití jednotných pravidel kapitálové přiměřenosti nemůže všechny tyto rozdíly odrážet.
Mnoho otevřených otázek zůstává i nadále u úvěrových derivátů, koláterálů, záruk a rozvahového započtení (nettingu). Stávající kapitálová přiměřenost stanoví kapitálové požadavky pouze pro úvěrové riziko a tržní rizika (obchodní portfolio). Ostatní rizika včetně úrokového rizika bankovního portfolia a operačního rizika zůstávají nepokryta. V návrhu je explicitní kapitálový požadavek na jiná rizika (například operační riziko) a na úrokové riziko bankovní knihy
(ale pouze u bank, u nichž je úrokové riziko podstatně vyšší než průměrné úrokové riziko bankovního portfolia). Pokud jde o minimální kapitálové požadavky, základem zůstane modifikovaná verze stávající standardní metody, ale některé vyspělé banky budou moci ke stanovení kapitálových požadavků úvěrového rizika použít interní úvěrová hodnocení a později také portfoliové modely - podobně jako je možné interní modely již použít na tržní rizika. Tyto modely budou podléhat schválení bankovním dohledem.Předpokládá se také, že aplikace kapitálové přiměřenosti se rozšíří na bankovní skupiny (holdingy). Nová kapitálová přiměřenost musí také zachytit nové finanční inovace, jako je sekuritizace aktiv, neboť stávající konstrukce kapitálové přiměřenosti se inovacemi st
ává méně efektivní a nemusí být dobrým indikátorem finanční situace banky. Tím se má zajistit, aby kapitálové požadavky odpovídaly skutečnému rizikovému profilu bank.Cíle kapitálové přiměřenosti zůstávají nezměněny:
a) podpora zdraví finančního systému;
b) zvýšení konkurenční rovnosti;
c) přesnější způsoby měření rizik;
d) zaměření na mezinárodně aktivní banky.
Rozsah působnosti
Přestože basilejská kapitálová dohoda byla určena pro mezinárodně aktivní banky v zemích G10, rozšířila se na banky asi ve 100 zemích. Je založena na výpočtu kapitálové přiměřenosti na konsolidovaném základě, tj. banky včetně dceřiných společností provádějících bankovní a finanční služby. Primárním cílem aplikace kapitálové přiměřenosti byla integrita kapitálu v bance s dceři
nými společnostmi, tj. zabránění dvojímu započtení (double gearing), ke kterému dochází tehdy, jestliže jiný subjekt v téže skupině má kapitál emitovaný bankou skupiny. Vlastnická struktura má být taková, aby nedošlo k oslabení kapitálové pozice banky vzhledem k rizikům v jiné části skupiny. Vzhledem k růstu složitosti vlastnických struktur vyvinuly národní bankovní dohledy během let své vlastní konsolidační úrovně pro aplikaci kapitálové přiměřenosti. Kromě toho se banky více angažovaly v cenných papírech a v pojišťovnictví.Výbor navrhuje rozšíření kapitálové přiměřenosti na celou bankovní skupinu. Má zahrnovat holdingové společnosti, které jsou mateřskými společnostmi bankovních skupin. Bankovními skupinami jsou skupiny, které se převážně zabývají bankovními aktivitami. V některých zemích mohou být bankovní skupiny registrovány jako banky. Holdingové společnosti mohou být dále součástí mateřské holdingové skupiny. V některých strukturách tyto mateřské holdingové společnosti nemusejí podléhat kapitálové př
iměřenosti, protože se nepovažují za mateřské společnosti bankovní skupiny.Aplikace kapitálových požadavků na celou bankovní skupinu snižuje riziko nadměrného kapitálového pákového mechanismu a zajišťuje, že pro celou bankovní skupinu existuje dostatek kapitálu. Na druhé straně aplikace kapitálové přiměřenosti pouze na nejvyšší úrovni nepostačuje k tomu, aby zajistila, že kapitál je okamžitě schopný absorbovat ztráty a ochránit tak vkladatele každé banky v bankovní skupině. Umístění dostatečného kapitálu
v místě skupiny, kde existují rizika, snižuje možnost rozšíření finanční nákazy. Aplikace kapitálové přiměřenosti na subkonsolidovaném základě na všechny mezinárodně aktivní banky v každém tier pod nejvyšší bankovní skupinou zajišťuje, že kapitál je tam, kde je zapotřebí. Kromě toho je třeba zabezpečit, aby každá jednotlivá banka ve skupině byla dostatečně kapitalizována.Standardní metoda
Současné rizikové váhy jsou velice hrubým měřítkem skutečného rizika, zejména vzhledem k tomu, že nedostatečně odrážejí rozdílné riziko selhání partnera. Výbor navrhuje úpravu standardní metody pro rizikové váhy bankovního portfolia s větším důrazem na externí úvěrové hodnocení než stávající kapitálová dohoda, kde je použití takového hodnocení omezeno pouze na některé po
ložky obchodního portfolia. Zde jsou určité potíže. Existují obavy o možné dopady většího využívání ratingových agentur na samotné agentury. Proto se navrhuje, aby národní dohledy mechanicky neumožňovaly bankám používat výhodnější rizikové váhy. Banky by tak měly činit pouze tehdy, jestliže jsou, a také jejich dohled je, spokojeny s metodikou a kvalitou úvěrového hodnocení. Banky musejí přijmout konzistentní přístup a neměly by si při hodnocení "vybírat rozinky".Kapitálový požadavek k úvěrovému riziku se v budoucnosti stanoví třemi způsoby:
- modifikovanou verzí stávající metody založené na rizikových vahách s tím, že modifikace bude spočívat v použití vnějšího úvěrového hodnocení,
- použitím interního úvěrového hodnocení,
- použitím modelů úvěrového
Pokud jde o rizikové váhy na suverénní dluhy, navrhuje se použití vnějšího úvěrového hodnocení. Předpokládá se, že tato metoda by se také v určitém rozsahu používala u expozic vůči bankám, investičním společnotem i firmám. Výsledkem bude snížení rizikové váhy u partnerů s vysokým úvěrovým hodnocením (ratingem). Naopak u některých partnerů s nízkým úvěrovým hodnocením se zavádí riziková váha vyšší než 100 %. Také u sekuritizace aktiv se zavádějí nové rizikové váhy. Navrhuje se, aby se u některých k
rátkodobých expozic používal konverzní faktor 20 %. Návrh rizikových vah uvádí tabulka 1.Výbor navrhuje, aby úvěry plně zajištěné hypotékami na rezidenční nemovitosti, v nichž dlužník bydlí nebo jsou pronajaty, budou i nadále váženy 50 %. Vzhledem ke zkušenostem z mnoha zemí, že úvěry zajištěné obchodními nemovitostmi byly v minulých několika dekádách příčinou problémových aktiv, mohou mít hypoteční úvěry na obchodní nemovitosti i nadále rizikovou váhu 100 %.
Hodnocení rozdílných závazků firem (např. krátkodobých a dlouhodobých závazků) vyžaduje dalšího rozpracování. Také je třeba stanovit, zda hodnocení je třeba aplikovat na nehodnocené dluhy jiných společností v rámci skupiny nebo na nehodnocené dluhy v cizích měnách. Tabulka 2 uvádí příklad vysokého a nízkého hodnocení podle několika hodnotících agentur.
Interní hodnocení
Cílem je zajistit, aby regulatorní kapitál banky odrážel její rizikový profil. U většiny bank se bude používat modifikovaná standardní metoda. Pro některé banky je atraktivní přístup, když úvěrové riziko hodnotí sama banka. Tento přístup je možné použít pouze u velice vyspělých bank. Výbor hodlá umožnit tento přístup současně s novelou standardní metody. Banky budou moci například používat rozšířený systém rizikových vah podle interní
ho hodnocení. Výbor očekává, že prvním stadiem vývoje bude přijatelný trade-off mezi operačními možnostmi a vhodností metody. Současně musí být zaručena přesnost a konzistentnost se standardním přístupem. Důležitou úlohu přitom sehraje druhý a třetí pilíř kapitálové přiměřenosti, tj. dohled a tržní disciplína. Druhým stadiem (zřejmě v delším časovém horizontu) bude možnost banky odhadnout ztrátu na základě pravděpodobnosti selhání s tím, že ztráta bude přímo představovat kapitálový požadavek.Interní hodnoc
ení používají některé vyspělé banky ke stanovení svého úvěrového rizika a stále více se používá k řízení rizik. Může obsahovat dodatečné informace, které nejsou obsaženy v hodnocení vnější agenturou, jako je například podrobnější monitorování klientských účtů, záruk a kolaterálu. Interní hodnocení také pokrývá více dlužníků, od jednotlivců přes malé firmy až po velké firmy, kteří nejsou hodnoceni vnějšími agenturami. Interní hodnocení rizika se musí současně používat pro účely managementu.Interní hodnocen
í má některé znaky společné s modely úvěrového rizika. Obě metody vytvářejí stimuly, aby banky dále zlepšovaly řízení úvěrového rizika. Tím se otevírá možnost přechodu na modely úvěrového rizika v budoucnosti.Přechod na interní hodnocení bude mít dalekosáhlé dopady, a proto je třeba pečlivě stanovit trade-off mezi stávajícím jednoznačným postupem a metodou s vyšší přesností. Nedostatkem metody je nehomogenita mezi systémy interního hodnocení jednotlivých bank spolu s rozhodující úlohou subjektivního odha
du interních stupňů.Použití interního hodnocení musí povolit bankovní dohled. Proto je důležité, jak bude interní hodnocení posuzovat. Za tímto účelem hodlá Výbor vydat kvalitativní a kvantitativní kritéria pro posuzování interního hodnocení. Úvěrové hodnocení musejí provádět osoby, které jsou nezávislé na schvalování úvěrů. Banka musí podpořit své odhady vlastními nebo cizími historickými údaji.
Výbor zvažuje použití modelů úvěrového rizika. Před povolením těchto modelů se bankovní dohled musí přesvědčit, že týž model banka aktivně používá k řízení rizik, že je koncepčně správný, ověřený a že výsledné kapitálové požadavky jsou srovnatelné mezi bankami. Použití modelů úvěrového rizika není v současné době svého vývojového stadia vhodné ke stanovení regula
torních kapitálových požadavků, neboť se potýká s mnoha problémy, jako je dostupnost údajů a ověřování modelů.Ostatní rizika
Úrokové riziko bankovního portfolia je v některých případech důležité. Proto se nově navrhuje stanovení kapitálového požadavku k úrokovému riziku bankovního portfolia, pouze však u bank, u nichž toto riziko značně převyšuje průměr. Při posuzování, zda banka náleží do takové skupiny, je důležité posouzení interního systému řízení rizik a plnění basilejských praktik řízení úrokového
rizika (Principles for the Management of Interest Rate Risk) z roku 1997. Mnoho velkých bank používá vyspělé metody měření úrokového rizika jako nedílnou součást řízení rizik. Některé banky používají VAR a jiné modely pro obchodní i bankovní portfolio. I když se tyto metody používají, přesto existují kontroverzní otázky měření úrokového rizika, jako je kvantifikace durace depozit. Mezi úrokovým rizikem bankovního a obchodního portfolia existují důležité rozdíly. V zásadě je možné rozšířit standardní metodu i metodu modelů obsaženou v novele kapitálové dohody z roku 1996 i na bankovní portfolio.Analytické postupy měření a řízení ostatních rizik jsou v počáteční fázi vývoje. Například teprve nedávno některé banky zavedly měření a monitorování operačního rizika, které bylo příčinou některých vážených problémů v minulých letech. Ostatní rizika (např. reputační a právní riziko) je také obtížné kvantifikovat. Přesto je třeba tato rizika kvantifikovat a zahrnout je do kapitálové přiměřenosti.
Výbor navrhuje explic
itní kapitálový požadavek na operační rizika. Zvažuje několik metod stanovení kapitálového požadavku k operačnímu riziku. Jednoduchá metoda je založena na agregátní aktivitě, jako jsou hrubé výnosy či aktiva korigovaná o podrozvahové expozice. Další metodou je použití modelů. V současné době však zřejmě neexistuje model, který by splňoval kritéria pro modely pokud jde o kvalitu údajů, stresové testování atd.Dohled
Dohled se považuje za součást minimálních kapitálových požadavků. Cílem dohledu je ověření, zda kapitál odpovídá celkovému rizikovému profilu. Dohled má mít pravomoc požadovat na bance více kapitálu, než činí minimum, což činí zejména země, které nejsou členy skupiny G10. Přitom dohled bere v úvahu zkušenost a kvalitu managementu, historii říze
ní rizik, diverzifikaci aktivit, organizační strukturu, kontrolu akcionáři a další faktory. To způsobuje, že požadavky na navýšení kapitálu nad regulatorní kapitál se v jednotlivých bankách liší. Banky mají být schopné dokázat, že interně stanovené kapitálové poměry odpovídají celkovému rizikovému profilu banky a současnému prostředí.Kapitálová přiměřenost je nezbytnou podmínkou pro dlouhodobý chod finanční instituce. Kromě plnění stanovených minimálních kapitálových požadavků je důležité, aby každá finanční instituce kriticky hodnotila svou interně stanovenou kapitálovu přiměřenost. Většina dobře řízených bank vyvinula interní metody stanovení kapitálových požadavků. Některé banky vypracovaly metody alokace kapitálu podle aktivit a nástrojů, jež jsou založeny na různých volatilitách a také na subjektivním ohodnocení rizik.
Důležitou úlohou dohledu je včas identifikovat možné snížení kapitálového poměru. Tato potřeba odráží relativně nelikvidní podstatu většiny bankovních a omezené možnosti bank rychle zvýšit kapitál. Přitom však primární odpovědnost za řízení rizik leží na managementu a dohled nemůže nahrazovat tuto úlohu. Většina dohledů spoléhá na přesvědčování bank (moral suasion), aby zlepšily své kapitálové poměry a korigovaly své řízení rizik.
Tržní disciplín
Tržní disciplína znamená vyšší úroveň zveřejňování a snahu samotných bank držet více kapitálu. Banky, které zveřejňují méně, představují pro partnery vyšší riziko, a proto partneři požadují vyšší bezpečnostní opatření, jako je vyšší riziková prémie či dodatečný kolaterál.
Aby účastníci trhu mohli ohodnotit kapitálovou přiměřenost bank, potřebují informace nejenom o kapitálovém poměru banky, ale také o její kapitálové struktuře a rizikovém profilu. Banka má zveřejňovat informace o kapitálové struktuře, tj. o složkách kapitálu, hlavních znacích kapitálu (zejména u složitých hybridních kapitálových struktur), o rezervách na krytí úvěrových ztrát, o použití SPV a derivátů v kapitálových strukturách a o účetním zachycení kapitálu. Informace maj
í podávat obrázek o kapacitě banky absorbovat ztráty. I když se rizikový profil banky může změnit velice rychle, informace o rizikových expozicích pomáhají ilustrovat, zda banky zůstanou solventní i ve stresových obdobích.Zdroj: Banky a Finance 10/99
Druhá generace ještě populárnější: nedostatkový Barkas 1000 byl v Československu fenoménem
Jaguar se stal terčem hromadného posměchu. Vysmívá se mu Elon Musk i automobilka MG
Koncepty a předporudkční auta dokážou být hodně nevšední a originální. Poznat jejich výrobce bývá obtížné, dokážete to?
Tesla kašle na údržbu a prezentuje to jako výhodu. Mezitím německý TÜV Report označuje Model 3 za nejhorší elektromobil, kvůli údržbě
S Fabií zatím nezatočí, ale jinak je MG3 hodně zajímavý hybrid. Však se na něj podívejte
