Dokáže Evropská unie zabránit státním bankrotům?

Evropské státy prochází dluhovou krizí. Dlouhodobé deficitní hospodaření či kolaps bankovního sektoru vehnaly několik států do náruče Mezinárodního měnového fondu a Evropské unie. Není to ani rok, co byly Řecku poskytnuty stomiliardové půjčky, a už muselo dojít k úlevám. Splatnost úvěrů byla prodloužena a úroky sníženy. Další úpravy politici nevylučují a někteří představitelé věřitelských států připouští i restrukturalizaci dluhů. To však zatím Evropská unie striktně odmítá.

Místo toho v Bruselu připravují speciální fond pod názvem Evropský stabilizační mechanizmus (ESM). Měl by začít fungovat od roku 2013 a během čtyř let získat od členských států kapitál ve výši 80 miliard euro. Celková výpůjční kapacita fondu by pak byla 500 miliard euro (12,22 bilionu Kč) s tím, že dodatečné zdroje by v případě potřeby poskytly členské státy. A právě závazek poskytnout další peníze na zavolání se nelíbí Německu.

Problém fondu tkví i v tom, že ostatní státy eurozóny mají už dnes poměrně velké zadlužení a je otázkou, zda si mohou dovolit financovat ostatní. Pokud by například fond poskytoval půjčku 100 miliard euro, předlužená Itálie musí dodat 18 miliard. Navíc je k poskytnutí půjčky nutná shoda všech členů záchranného mechanizmu. A toho nemusí být jednoduché dosáhnout (vzpomeňme na otálení Slovenska při pomoci Řecku), zvlášť pokud v některých zemích uspějí politické strany méně nakloněné ochraně eurozóny.

Skrytá podpora

Kromě nízko úročených úvěrů ze strany EU a MMF se zadluženým státům dostalo i nepřímé podpory ze strany Evropské centrální banky (ECB), která v rámci dvou programů nakoupila dluhopisy za 137,5 miliard eur (3,36 bilionu Kč). Povětšinou se jednalo o dluhy Řecka, Irska a Portugalska.

Řecko je tak podporováno hned několika cestami. Nejznámější je loňský záchranný balíček ve výši 110 miliard euro s dohodnutou splatností tři roky. Úsporná opatření řecké vlády však prohlubují hospodářský propad a financování dluhu na běžném trhu se během příštích let jeví jako nepravděpodobné. Evropská unie proto prodloužila splatnost více než dvojnásobně na sedm a půl roku a zároveň snížila úroky o 1 % na 3,5 %. Nedlouho poté německý ministr financí Wolfgang Schaeuble upozornil, že může dojít k dalšímu prodloužení splatnosti a snížení úroků. Pokud by si Řecko chtělo půjčit na standardním trhu, muselo by platit téměř 13 %. 

Pikantní je také situace řeckých bank. Vzhledem k nedostatečné míře domácích úspor si kromě státu i banky musí půjčovat peníze v zahraničí. Komplikovaná finanční situace Řecka však neumožňuje plně využít mezibankovního trhu, a tak velká část likvidity pochází přímo od ECB. Jako kolaterál za nízkoúročené úvěry od centrální banky poskytují řecké finanční ústavy státem garantované dluhopisy v hodnotě zhruba 150 miliard euro (3,67 bilionu Kč). Když ratingové agentury srazily hodnocení Řecka tak nízko, že dluhopisy nemohly být podle pravidel ECB považovány za dostatečně kvalitní kolaterál, centrální banka jednoduše udělila Řecku výjimku.

Němci a Finové platit nechtějí

Mezitím se zvyšuje tlak na politické přestavitele věřitelských států. Tamější občané totiž museli dříve sami snést fiskální úspory a nechtějí doplácet na špatné hospodaření ostatních. Zvlášť tvrdou porážku utrpěla německá vládní strana v nedávných volbách v Bádensko-Württembergsku. Voliči vyjádřili svou nespokojenost s řešením dluhové krize a obavy pramenící z jaderné havárie v Japonsku poslaly do čela spolkové země Zelené. Euroskeptici posilují i ve Finsku, kde jsou podle předvolebních průzkumů druhou nejsilnější stranou. A ani tamějším socialistům se současný systém mezistátní pomoci nezamlouvá. Argumentují, že z úvěrů profitují akorát banky, zatímco obyčejní lidé trpí kvůli přísným úsporným opatřením.

Tento názor se ozývá velice často. Z údajů švýcarské Banky pro mezinárodní platby vyplývá, že německé a francouzské banky držely v roce 2010 více jak polovinu celého řeckého vnějšího dluhu. K Irsku zase mají velkou expozici především britské a německé banky. A Španělé mají značné pohledávky v Portugalsku, které nedávno podlehlo tlaku finančních trhů a jako třetí země eurozóny požádalo o záchranný balíček. Španělský finanční sektor dnes nepatří k nejstabilnějším a Portugalské problémy by jej mohly stáhnout s sebou.

Skandinávský zázrak

Zajímavý kontrast potom nabízí Švédsko, kde vláda od roku 2006 snížila daně z příjmu o 70 miliard švédských korun (188,44 miliard Kč) a dnes dosahuje rozpočtových přebytků. Loňský hospodářský růst 5,5 % byl nejvyšší od 70. let a i letos se očekává solidní vzestup HPD o 4,6 %. Švédská vláda chystá další daňové úlevy pro malé firmy, zahraniční pracovníky i důchodce a také chce zvýhodnit investice do výzkumu a vývoje. Asi není překvapivé, že Švédsko se k paktu o Evropském stabilizačním mechanizmu odmítlo připojit.

Restrukturalizace dluhů?

Pokud by se předlužené státy jako Irsko, Řecko nebo Portugalsko přece jen k porušení svých závazků odhodlaly, nejvíc by to odnesly právě zahraniční banky. Mezinárodní měnový fond či Evropská unie mají velkou politickou moc a svoje pohledávky by pravděpodobně dostaly zpět. Hovoří o tom ostatně i mezinárodní smlouvy, které mají dávat půjčkám z ESM přednost před všemi závazky mimo úvěrů od MMF.

Rostoucí inflace v Německu a ve zbytku eurozóny nutí ECB zvyšovat úrokové sazby, což vyvolává další tlak na zadlužené státy a jejich banky. Nikdo neví, jak se bude vyvíjet situace v irském bankovním sektoru, jestli se podaří řecký úsporný plán, a kdy se tyto státy budou moci vrátit se svými dluhopisy na standardní trh. A nespokojenost občanů věřitelských států může záchranné akce ohrozit natolik, že opravdu dojde ke státnímu bankrotu, respektive restrukturalizaci dluhů.