Německo se bojí udělat krok do světa globální ekonomiky

25.11.1999 | ,
MAKRODATA A EU


perex-img Zdroj: Finance.cz

Tento týden si německá ekonomika bude ještě dlouho pamatovat

Tento týden si německá ekonomika bude ještě dlouho pamatovat. V pondělí nejprve britsko-americký provozovatel mobilních telefonů Vodafone AirTouch znovu potvrdil, že trvá na násilném převzetí německé "mobilní" chlouby Mannesmannu. O den později přišla zprá- va o krachu společnosti Philipp Holzmann, druhé největší stavební firmy v Německu. Obě události vyvolaly ve Spolkové republice doslova pohromu. Kancléř Gerhard Schröder, který si uvědomuje, že ve hře o

Mannesmann jsou desítky tisíc pracovních míst, okamžitě vyhlásil boj za záchranu německé podnikatelské kultury. V úterý se k němu přidal i ministr financí Hans Eichel, který ostatní evropské země vyzval k zavedení nových pravidel pro fúze a akvizice. "Jinak dojde ke kulturnímu střetu mezi agresivním angloamerickým přístupem a konsensuálním německým modelem," vysvětlil své obavy Eichel.

Čeho se vlastně Němci bojí? Německý hospodářský model vybudovaný po druhé světové válce stojí na křehké dohodě mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, resp. odbory. Zaměstnanci se podle německých zákonů přímo podílejí na řízení podniků, mluví do jeho strategie, zaměstnanecké a sociální politiky. Během čtyřiceti let si němečtí odboráři vybojovali velmi silné postavení, které také p

atřičně využívají. Podnikatelé to vědí, proto se s odbory snaží co nejlépe vycházet. Tento zaběhnutý systém, který je základem německého sociálního státu, však v posledních deseti letech začíná povážlivě skřípat. Kdysi funkční hospodářský mechanismus Německa, založený na vysokém zdanění a silné sociální ochraně, přestává vyhovovat novým podmínkám globálního světa, kde je hlavní pružnost a rychlá změna. Případ Mannesmannu to odhalil velmi zřetelně.

Němci vedení Mannesmannu, odboráři i vláda naoko protestují proti praktikám Vodafonu, který chce Mannesmann odkoupit od akcionářů i přes nesouhlas vedení firmy. Skutečná příčina německého odporu proti angloamerickému dravci je ale jiná. Němci se bojí, že Vodafone nebude ctít německé rituály, a nemi- losrdně propust

í desítky tisíc zaměstnanců. Ale hlavně: nové vedení by do Mannesmannu přineslo zcela nový styl podnikání, který se neohlíží na kulturní zvláštnosti dané země. Německo třetí nejsilnější ekonomika světa by tak pozvolna ztrácelo svou hospodářskou výjimečnost a rozpustilo by se v moři globálního kapitalismu.

Problém ztuhlosti a jisté zastaralosti německého hospodářského stroje má však i jiný aspekt. Tím je provázanost průmyslu, peněžních institucí a vlády. Právě tento negativní rys německé ekonomiky v plné nahotě odhalil krach stavební společnosti Phillip Holzmann. Firma je už od minulého století finančně spojena s Deutsche Bank (DB), která v ní drží 15 procent akcií. Toto propojení zajišťovalo Holzmannovi trvalý přísun peněz, DB se zase mohla těšit ze slušného

zisku, a to hned dvakrát: jednou z úroků z úvěrů, podruhé z dividend. Každá mince má však dvě strany, o čemž se Deutsche přesvědčila právě tento týden. Jako věřitel by pravděpodobně trvala na krachu firmy Holzmann, jako akcionář se ale musí snažit zachránit, co se dá. V takové schizofrenní pozici ale není jenom Deutsche Bank. Stejně jsou na tom i jiné německé banky. Řada z nich, včetně Deutsche, už ale pochopila, že tato dvojakost je v celosvětové konkurenci neudržitelná. Proto se také svých podílů v podnicích zbavují a zaměřují se na poskytování finančních služeb. Německé firmy tak pomalu ztrácejí "bohatého strýčka", který ve vlastním zájmu přispěchal s injekcí (podobnost s českým prostředím není náhodná).

Nyní si musí zvyknout, že finanční zdroje budou muset získávat i jinde především na světových burzách. Příklad Deutsche Bank je zároveň symbolem celého německého hospodářství, jež jednou nohou stojí ve starém systému národního hospodářství a druhou pomalu vykračuje do světa "nové ekonomiky". To se samozře

jmě neobejde bez střetů a tvrdých ran, jako jsou právě případy převzetí Mannesmannu a pádu Philipp Holzmann. Kancléře Schrödera tyto rány zastihly nepřipraveného. Tento "přítel průmyslu" a průkopník "nové levice" zareagoval zcela nečekaně jako ochránce starého světa jistot a zaběhnutých pořádků. Kancléř dostal tento týden velmi tvrdou lekci, a to je jenom dobře. Jedině tak totiž pochopí, že německé hospodářství potřebuje radikální proměnu. Stejně jako Deutsche Bank a celá ekonomika musí i Schröderův kabinet udělat velký krok do světa globální ekonomiky.

Zdroj: LN z 25. 11. 1999

Autor článku

 

Články ze sekce: MAKRODATA A EU