Chodba a schodiště: Chodba je i o pocitech (3. díl)

Pro šířku chodby v rodinném domku hledejme optimum někde kolem 130 - 140 cm. I tak doporučuji nechat po několika metrech chodbu "vydechnout", totiž rozšířit ji v jakési respirium, malou vnitřní halu. Tak se naruší přílišná nadvláda jednoho rozměru chodby a ta ztratí hodně ze své utilitarity, stane se rovnoprávným prostorem. Myslím si, že právě v komunikační jednoúčelnosti (zdánlivé) chodby tkví její neobliba. Je tu "jen" na přesuny. Ten, kdo si však z chodby udělá příjemnou halu s telefonem, hřiště na softtenis, galerii předků či průchozí knihovnu nebo alespoň šatnu, získá na její užitečnost zcela nový názor.

Víte, co to je klimakofobie či batmofobie? Nevím, jak přesně se vůbec dají tyto dvě úzkosti rozlišit, vždyť v prvém případě jde o chorobný strach ze schodů a ve druhém o strach ze schodišť, ale je mi jasné, že takto postižení lidé pravděpodobně nevnímají ono základní zprostředkování pocitu změny, které schodiště skýtá. Pohyb po vertikále je spojen s jinými významy než pohyb v jedné úrovni, a to nejen obecně, v duchovním smyslu, ale i v konkrétních podmínkách domu. "Dál" je cosi jiného než "výš" (a samozřejmě i "níž"); "dál" znamená spatřit a pochopit, "výš" je povznést se a pochopit (a "níž" znamená upadnout).

Připraveno ve spolupráci s časopisem