Je posilování bankovní regulace krok správným směrem?

Bankovní sektor patří k těm zdaleka nejregulovanějším sektorům ekonomiky. Důvodem k tomu je především fakt, že banky operují do značné míry s cizími penězi. Úpadek systémově významné banky by mohl narušit stabilitu až celé ekonomiky.

V poslední době jsme svědky neustálého utužování bankovních regulačních pravidel. Jsou vytvářena stále nová a přísnější pravidla, různá omezující opatření či příkazy a požadavky, které banky musí plnit. Implementovaná pravidla Basel II se v bankovním prostředí ani nestačila pořádně „ohřát“ a už je připravován nahrazující koncept Basel III.

Banky pravidla obcházejí

Je však prohlubování bankovní regulace krok správným směrem? Banky na každou novou omezující změnu v pravidlech regulace reagují stejně – snaží se omezujícím pravidlům vyhnout. Vymýšlí způsoby, jak tato svírající pravidla obejít. Což je zcela logické. Následkem toho však dojde k opětovné nespokojenosti regulátorů se stavem bankovního sektoru a další úprava (a utužení) pravidel je na světě.

Tento koloběh by mohl pokračovat donekonečna.

Regulátor a banka jako rodič a dítě

Vztah mezi regulátorem a regulovanými bankami bývá někdy přirovnáván ke vztahu rodiče a zlobivého dítěte. Dítě samo ještě neví, co je dobré a co ne, co se smí a co je zakázané. Od toho je zde rodič, aby mu vyhranil meze chování a určil mu, co je dovoleno a co zakázáno. Jsou však banky ještě stále malými dětmi? Možná by bylo lepší upustit od „výchovných metod“ a chovat se k bankám jako k dospělým. Dospělým a za sebe zodpovědným subjektům.

Posilování zodpovědnosti bank

Než posilování regulace by třeba bylo lepší ubírat se směrem posilování zodpovědnosti samotných bank. Banky samy ví, jak si udržet stabilitu, jaká rizika podstupovat a jaké obchody provádět. Problém je v tom, že za své jednání nenesou plnou zodpovědnost. Ta je do jisté míry přenechána na někom jiném. Typickým příkladem je koncept „Too Big To Fail“, podle kterého jsou zachraňovány banky, jejichž bankrot by mohl způsobit kolaps ekonomiky. Pokud banky (a konkrétně jejich vlastníci) neponesou plně náklady za své chyby, nemají dostatek motivace, aby se chovaly zodpovědně.

Zvýšení zodpovědnosti bank za jejich chování je samozřejmě cestou složitou a naráží na řadu problémů (ať už právních a v neposlední řadě i politických). Odklonění se od přílišné regulace by však přineslo řadu výhod. Jednak by se zvýšila efektivnost celého systému, protože regulace samotná přispívá k neefektivnosti. Regulační opatření zvyšují bankám náklady (což v konečném důsledku nese vždy klient). Navíc banky motivuje spíše k tomu hazardnímu chování a nalézání kliček, jak se opatřením vyhnout.

Zlatá střední cesta

Plná zodpovědnost bank a neexistence regulátora je velmi nereálná představa. Nicméně ani opačný extrém v podobě nadměrné regulace také není vhodným řešením. Optimální bude nejspíše „zlatá střední cesta“, nalezení vhodné rovnováhy mezi oběma možnostmi. Regulace by měla sahat jen do té míry, která je nezbytně nutná, a zároveň by měla být vytvořena motivace pro banky, aby samy měly zájem na stabilním a dlouhodobém fungování.