Ještě před třemi lety stála královéhradecká strojírenská společnost ZVU na pokraji bankrotu dluhy 1,6 miliardy korun neměla z čeho splácet, klíčové zakázky končily krachem, nehospodárná výroba prohlubovala ztrátu. Poté, co mateřská firma skupiny úspěšně prošla soudním vyrovnáním, rozprodala nepotřebný majetek a zbavila se jedné z dceřiných společností, se situace výrazně zlepšila. Vzrostla produktivita, přišly nové zakázky a závazky společ
nosti nyní dosahují necelých 300 milionů korun. Boj o přežití však trvá dál, protože se podnik potýká s nedostatkem peněz na financování výroby a oddálení klíčové zakázky přineslo největší výrobní dceři ztrátu a nové dluhy.Z
akázky jsou, není je však z čeho financovatVýrobní páteří skupiny ZVU, kde nyní pracuje kolem 1100 zaměstnanců, je společnost ZVU Potez, která vyrábí zejména zařízení pro potravinářské, chemické a energetické provozy. Ta zaměstnává 440 lidí. V loňském roce však vykázala ztrátu sedmdesát milionů korun při tržbách 436 milionů. "Počítalo se s prací na dodávce dvou cukrovarů do Íránu téměř za šest set milionů korun. Na zakázce měla kooperovat Škoda Plzeň, ale Íránci vše o dva roky odsunuli. Plánované tržby firma v plné míře nenahradila, náhradní zakázky nebyly tak ziskové," uvedl generální ředitel ZVU Pavel Simajchl.
Původně oddluženou společnost proto nyní tíží asi padesátimilionový dluh, potíže jsou s financováním výroby i s výplatami mezd. "Cítíme oživení, práce je, ale často chybějí peníze na materiál," uvedl dělník Václav Štěpánek. Mzdy dostávají lidé se zpožděním. Podle ředitele se však letos hospodaření ZVU Potez obrací k lepšímu. "Zakázková náplň vzrostla, už přicházejí závazné objednávky z Íránu, vše by se mělo rozjet příští rok v únoru. Financování zajistíme z předexportních úvěrů, nynější potíže s likviditou jsou pozůstatek loňského hospodaření. Na konci roku by Potez měl být bez ztráty," tvrdí ředitel Simajchl.
Perspektivou je vstup solidního investora
Management i řadoví zaměstnanci však vidí definitivní spásu skupiny až v nalezení investorů, kteří by dceřiné podniky ZVU koupili. "Makat lidi umí, musí ale někdo přinést kapitál, aby to tu konečně vybředlo," vystihuje mínění většiny jeden z dělníků ZVU Potez. Prodej druhé nej
větší dceřiné firmy, ZVU Chemie, se již podařil. Firmu koupila letos na jaře rakouská společnost Böhler HDT, která vyrábí vysokotlaká čerpadla, speciální ventily a armatury pro chemický průmysl. Brzy po podpisu smlouvy však zahřmělo. Nový majitel oznámil propuštění téměř dvou stovek lidí. "Nabízeli jsme svoje výrobky tak draze, že jsme je nebyli schopni prodat.Cena práce je u nás nízká, měli jsme však dvojnásobný počet pracovníků, než je u obdobných firem ve světě obvyklé. To náklady neúměrně zvyšuje," uvedl tehdy generální ředitel ZVU Chemie Jan Růžička. Ve firmě dnes zůstává asi 260 pracovníků. Nový rakouský majitel však firmě brzy přinesl nové zakázky za šedesát pět milionů korun. Mateřská společnost ZVU tak nyní vlastní kromě ZVU Potez majoritní balíky
akcií dalších tří dcer: ZVU Slévárnu a strojírnu sídlící v Pilníkově na Trutnovsku, ZVU Servis a ZVU Capital, která se zabývala poskytováním leasingových služeb, ale jejíž činnost je nyní utlumena. Mateřská ZVU projektuje, dodává a montuje strojírenské zařízení pro chemické a potravinářské provozy.Nyní je podle Simajchla na řadě prodej ZVU Potez. "Máme více nabídek, jsou mezi nimi i dvě od zahraničních finančních společností. Kdy jednání skončí, to si nyní netroufám odhadnout," dodal Simajchl. V delší perspektivě počítají v ZVU s prodejem závodu v Pilníkově. "Nejdříve tam musíme dokončit ekologickou investici a dát závod do pořádku, prodej by mohl následovat příští rok," řekl Simajchl. Na prodej je i mateřská firma ZVU, kde nyní drží přes sedmdesát procent
Finop. "Jednají s tuzemským zájemcem," sdělil Simajchl.K
rizi přinesl krach velkých zakázekKořeny potíží podniku, který v dobách své největší slávy zaměstnával přes pět tisíc lidí, leží v polovině devadesátých let. "Obrovské ztráty nám přineslo zejména odsíření elektrárny v Prunéřově a stavba hliníkárny v Íránu. V Prunéřově jsme museli následovat cenovou politiku japonského partnera, a cena tak pro nás nakonec ani nedosáhla nákladů, íránský odběratel zase neplatil," vysvětluje generální ředitel. Předlužené ZVU nakonec požádalo v dubnu roku 1997 o soudní vyrovnání s věřiteli. "Nebyly žádné provozní prostředky, odcházeli zákazníci, nebylo na mzdy. Kdyby nepřišel razantní krok, čekal nás konkurs," vzpomíná Simajchl. Společnost pak během dvou let zaplatila státu, který je přednostním věřitelem, sto procent pohledávek, tedy dvě stě milionů korun, a ostatním čtyřicet pět procent z necelých šesti set milionů.
Zdroj: MF Dnes z 9. 12. 1999