Mýty a fakta o soukromých vysokých školách

O soukromých vysokých školách panuje mezi veřejností mnoho mýtů. A jak to u mýtů někdy bývá, od pravdy se poněkud vzdalují. Některé z nich se podařilo v průběhu minulých let vyvrátit, což se projevilo rychle rostoucím počtem studentů nastupujících do privátních vysokoškolských kampusů. Více než 50 tisíc studentů, kteří dnes soukromé vysoké školy navštěvují, se brzy stalo advokáty své vlastní akademické půdy.

Pojďme si představit sedm nejčastějších mýtů o soukromých vysokých školách a fakta, která k nim náleží. Oponovat zažitým mýtům bude prorektor Vysoké školy obchodní v Praze Jan Lajka.

1. Mýtus: Absolventi se špatně uplatňují

Říká se, že absolventi soukromých vysokých škol se v praxi uplatňují mnohem hůře než jejich kolegové ze škol veřejných.

Faktem ale je, že vždy záleží na konkrétních vysokých školách. Existují dobré a horší soukromé vysoké školy, stejně jako dobré a méně kvalitní vysoké školy veřejné. V průměru je ale uplatnění absolventů obou druhů vysokých škol téměř identické. Je především na uchazečích, aby si zvolili dle vlastní úvahy pro ně to pravé.

Například absolventi Vysoké školy obchodní v Praze nalézají podle interního průzkumu pracovní uplatnění velmi snadno především díky připravenosti po praktické stránce. „U nás studují multidisciplinární obory, které čekají v budoucnosti velké investice, ať je to cestovní ruch nebo letecká doprava. Někteří z nich se navíc věnují tak unikátnímu zaměření, že jejich uplatnění už je předem zajištěné,“ říká prorektor Vysoké školy obchodní v Praze Jan Lajka.

2. Mýtus: Nekvalitní pedagogové

Objevuje se názor, že pedagogové na soukromých vysokých školách nedosahují příliš vysokých kvalit. Mezi akademiky soukromých a veřejných škol jsou velké rozdíly.

Ve skutečnosti kvalitní soukromé vysoké školy zaměstnávají jako své kmenové pedagogy uznávané experty, kteří zde získají lepší pracovní a finanční podmínky než na školách veřejných. Mnozí z pedagogů ale působí zároveň na veřejných i soukromých školách, takže studenti mají možnost srovnání. „Vysoká škola obchodní v Praze si vybírá takové pedagogy, kteří se s tím, co přednášejí, dennodenně setkávají v praxi. Studentům nepředávají jen teoretické znalosti, ale obohacují je především o praktické zkušenosti,“ tvrdí Jan Lajka.

3. Mýtus: Přijetí bez přijímacích zkoušek

Prominutí přijímacích testů by mohla mít za následek nižší úroveň studentů soukromých škol.

„Taková námitka se může týkat snad jen prvního semestru, kam uchazeči vstupují bez jakékoliv selekce, tedy bez vstupních testů či pohovorů. Studenti nemusí při vstupu na soukromou vysokou školu spoléhat na momentální štěstí a encyklopedické znalosti u jediného přijímacího testu, ale své znalosti a schopnosti prokáží během delší doby,“ oponuje Jan Lajka jednomu ze zavedených mýtů. Chuť studovat je jednoduše dostatečným argumentem, proč uchazeče přijmout.

4. Mýtus: Soukromé vysoké školy produkují „rychlokvašky“

Často se kritizuje, že studenti dostanou za své peníze akademický titul v kratším čase a bez větší námahy.

Dlouhodobě by ale byla strategie „rozdávání“ titulů pro školu sebevraždou. V nejvyspělejších zemích světa jsou soukromé vysoké školy vnímány jako vysoce výběrové a prestižní instituce, protože si svou pověst získaly právě na svobodném trhu. „Vedení školy a pedagogové nesou s každým uděleným titulem svoji kůži na trh. Vzhledem k tomu, že soukromé školy bojují o své studenty v neúprosné tržní soutěži, je jejich prestiž mnohem důležitější než u škol veřejných,“ argumentuje Jan Lajka z Vysoké školy obchodní.

5. Mýtus: Soukromé vysoké školy jsou neúměrně drahé

Takové studium si mohou v některých případech dovolit jen děti bohatých rodičů.

Pravdou je, že zejména zahraniční anglosaské vzdělávací instituce požadují za své služby nemalé sumy, ale existují i soukromé vysoké školy, kde je výše školného úměrná možnostem uchazečů.

Na Vysoké škole obchodní v Praze platí bakaláři 22 500 korun za celý semestr. Tato cena patří v porovnání se zahraničními i českými školami mezi nejnižší. „Drtivá většina studentů naší školy má možnost si na školné vydělat vlastní prací, aniž by byli závislí na pomoci rodičů. Rozvrh se tomu přizpůsobuje, návaznost hodin je plynulá a neexistují nekonečné přestávky,“ vysvětluje Jan Lajka.

6. Mýtus: Jde jen o peníze

Někdo může namítnout, že soukromé vysoké školy jsou zlatým dolem pro své zřizovatele. Jde jim pouze o finanční zisk a nikoli o úroveň absolventů.

Praxe potvrdila, že škola, která se zajímá pouze o svůj finanční zisk, má téměř jepičí život. Pokud si má soukromá vysoká škola vybudovat renomé a setrvat na vzdělávacím trhu, nemůže svoje působení spojit s honbou za maximálním ziskem. „Řada soukromých škol má navíc právní statut neziskové organizace. Vysoká škola obchodní je obecně prospěšnou společností,“ upřesňuje Jan Lajka.

7. Tradice

Soukromé vysoké školy si zatím v České republice nevytvořily žádnou tradici. Je tomu opravdu tak?

Při pohledu do historie zjistíme, že soukromé vysoké školy fungovaly na českém území za první československé republiky a dokonce i za rakousko-uherského císařství. Po roce 1989 začínalo soukromé vysoké školství opět od základů, ale přesto si za několik let dokázaly významné soukromé vzdělávací instituce vybudovat v České republice silnou pozici. „Vysoká škola obchodní oslavila v loňském roce 10 let od udělení první ministerské akreditace. Během této dekády vzrostl počet studentů mnohonásobně,“ upozorňuje Jan Lajka.

Článek vyšel původně na serveru Studentskéfinance.cz