Inflace, anebo třídní boj?

Podívejme se na ekonomický svět z vyššího nadhledu. Nesporně potřebuje nějakou ráznou terapii – jakýsi radikální šok v očekávání. Když totiž všichni očekávají samé pády a průšvihy, velmi pravděpodobně k nim dojde. Potřebujeme tedy „šokové uklidnění“, které nám bohužel dnes nikdo neumí poskytnout (nikomu totiž už nevěříme).

Nedůvěra roste

Zvykli jsme si na značné sociální inženýrství – že každé problémy „někdo nahoře“ vždycky zvládne. A najednou postupně zjišťujeme, že to nefunguje. Postupně, ale na celém světě: dokonce politici zjišťují, že to jen tak zvládnout nejde. Navíc jsou vlády lokální, ale finanční trhy globální. Kdo má tedy navrch? A kdo krizi vlastně zavinil?

Hnutí nespokojených

V mnoha státech se shromažďují skupiny a protestují. Proti nespravedlnosti i proti lecčemu – ani to neumějí popsat a už vůbec nevědí, co s tím ani netuší kudy kam. Zvolili si přece vlády, které jim slibovaly hory, doly!

Neptají se, kdo zadlužil věřejné rozpočty na neúnosnou míru, zapomněli už (možná nikdy nevěděli), že „dostupnost hypoték“ bylo politické rozhodnutí amerických vlád, což odpálilo hypoteční krizi.

Autor teorie černých labutí Nassim Taleb se dokonve obává, že zmíněné protesty „degenerují do třídního boje, protože lidé příliš nerozumějí podstatě problému, kterému poslední čtyři roky čelíme“.

Kdo řídí finance?

Obecně centrální banky jednotlivých států, ve federacích jako USA pak výbor guvernérů bank jednotlivých států FED. Ty mají především hlídat inflaci (tradičně silná role v Evropě, zejména v Německu), zatímco v USA má brát v potaz i nezaměstnanost. Obecněji tedy i ekonomický vývoj (růst), takže reálný HDP.

Bytostný rozpor

Problém a potíž je však někde jinde a možná právě on „přebublal“ – finanční trhy se řídí racionalitou, kdežto politické reprezantace musí nalákat dost voličů, k čemuž vedou obvykle cesty velmi neracionální. A chtějte pak po Baracku Obamovi, aby minulé vítězné heslo „my můžeme“ změnil na „zmůžeme kulový“ (anebo „dluhy musíme splatit“).

Default čili bankrot

Jakmile finanční trhy zjistí, že slibované splátky stát pravděpodobně nebude schopen splácet, racionálně reagují – dokonce musí, protože spravují peníze občanů. Ti ale chtějí, aby jim stát dál platil dávky i prebendy. Že je to na dluh, málokoho zajímá, navíc tomu nerozumí. Tak se dluhy platily dalšími dluhy, jiná cesta totiž prakticky není. Zkrachovat mohla Argentina a nyní třeba Řecko (paradoxně by mu to pomohlo), ale v případě USA nebo EU si to nikdo nedovede ani představit.

Přesto dluhy nutno splatit

Za řecké dluhy zaplatí z cca 50 % ti, kdo mu půjčili – zda jde o chudáky či hlupáky, nechme stranou. Ale co dál? Slíbit, že je to naposled je jen další z politických slibů nevalné důvěryhodnosti. Kolosální oddlužení postihle všechny (ty bohatší samozřejmě víc, chudí nic nemají), ale protože ani to není politicky „to pravé ořechové“, půjde to cestou inflace. Kdo tomu nevěří, ať vymyslí lepší řešení.

Cílování nominálního HDP

Proto se čím dál víc uvažuje o tom, aby FED začal pracovat ne s reálným, ale jen nominálním cílem. To „schová“ inflaci, má určitou teoretickou oporu a zejména by to mohlo přinést významné uklidnění na trhy. Podle posledních zpráv se k tomu přiklání i vlivný obr Goldman Sachs, když to označuje za nejlepší způsob, jak významně uvolnit monetární politiku v prostředí nulových sazeb a slabé ekonomiky.