Penězovody po evropsku

Je to normální a běžné v rámci jednotlivých států: sever Itálie dotuje jižní část, západní německé země stále doplácí na ty východní, americká Kalifornie odvádí přes 20 % daňových výnosů do jiných států unie.

Schované jsou leckde

I u nás je jasné, že některé chudé oblasti (nechci jmenovat, abych se nikoho nedotkl) zkrátka dostávají víc peněz, než kolik jich vyprodukují. A nejde vždy jen o oblasti, třeba polovina rozpočtu Evropské unie jde na dotacích zemědělcům – prý aby se starali o krajinu. Že jde často o nějakou lobby, je již méně zřejmé (např. v zemědělství o Francii, ale dotace farmářům mají i USA). A proč myslíte, že vznikla norská „máslová krize“? Snad nejbohatší země se chrání proti dovozům 80% clem a jediným výrobcem – neuvěřitelné v „jednotném“ evropském hospodářském prostoru...

U nás 150 miliard

Asi jste zaznamenali i velkou (a vleklou) debatu o tzv. Zákoně o rozpočtovém určení daní. Daňové příjmy obcí se v posledních letech pohybují na úrovni 150 mld. Kč a v průměru tvoří 53 % všech jejich příjmů (u řady obcí i přes 70 %).

Jde tedy o přerozdělování celostátního výnosu sdílených daní: navíc nejen pro 6245 obcí, ale svůj díl koláče chtějí i kraje. Podíl obcí na celostátním výnosu daní je dnes 21,4 %, u krajů 8,92 % a až zbytek jde do státního rozpočtu. Ŕozdělování obecního podílu jednotlivým obcím je podle vah počtu obyvatel (97 %) a jejich rozlohy (3 %). Část výnosu daně z příjmů fyzických osob (30 %) je alokována obcím podle místa bydliště plátců a část výnosu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti (1,5 %) přísluší obcím podle sídla plátce (zaměstnavatele).

Spravedlnost a solidarita

Věčné hledání kompromisu mezi nimi vede lidskou civilizaci, ale vyvolává i války. Zákonodárci i různé pracovní skupiny (nyní u nás) si lámou hlavu, jak sedět na obou židlích. Velké a produktivní oblasti (Praha, Mladá Boleslav atd.) nechtějí odvádět moc velký díl těm chudým – vždyť již beztak „živí“ většinu země. Chudý zas bohatému nevěří a chtěl by se také rozvíjet.

K tomu se hlásí od svého založení i EU, která prostřednictvím tzv. kohezních a rozvojových fondů dotuje ze svého rozpočtu ty chudší včetně většiny regionů Česka. A že nejde o malé peníze, vždyť na  období 2007 až 2013 je pro ČR připraveno 782 miliardy korun.

Jak živit jih Evropy

Dluhová krize v EU tedy vlastně „jen“ otevřela Pandořinu skříňku – jaká unie? Jakou unii vlastně chceme, tedy chtějí ti největší (zakladatelé = Německo a Francie)? A s jakou budou souhlasit ti ostatní? A hlavně: za kolik?

Hovoří se o tom, že současnou měnovou unii (používání jednotné měny) je nutno prohloubit na fiskální (rozpočtovou) unii, co to ale znamená? Alespoň částečné sjednocení daní a pravidla pro jejich „rozpočtové určení“. To ani nehovořit o tom, že by se měly sjednotit penzijní systémy a zdravotnictví (spolu s armádou a policií jsou pilířem každé rozpočtové federace – bez nich vlastně nemůže fungovat).
Nyní se přerozděluje v rámci evropských dotací jen asi 1 % HDP Evropské unie. Zkušenost mnohých zemí i makroekonomický pohled naznačuje, že objem přerozdělování by musel vzrůst nejméně desetkrát, nožná dvacetkrát. Byli by Němci (Nizozemci a občané ostatních bohatších zemí) ochotni platit vysoké odvody do jižních zemí? Navíc dlouhodobě!