Láska k Vietnamcům a reklamacím

Víkend se blíží. Dovolujeme si odlehčit naše jinak strohé zpravodajství páteční glosou.        

     Na reklamace musí mít člověk talent. Naše sousedka ho má. Byla jsem několikrát u toho.  Okouzlila mě natolik, že začala reklamovat pro celý náš vchod. Její vyjednávací umění spočívá v dobře načasovaném nádechu.

     Mám ráda Vietnamce. Kdykoli přijdu do jejich obchodu s textilem a něco si vyzkouším, usmějí se a obdivně řeknou, že mi to sluší. Navíc jejich džíny za tři stovky mám už čtyři roky, zatímco džíny za dva tisíce od firmy, jejíž jméno začíná na písmeno K, se mi rozpadly po dvou měsících. Během reklamace prodavačka drze prohlásila, že si mám příště koupit větší velikost a rozpadlé džíny o velikosti čtyřicet mi naštvaně vyměnila za nově čtyřicet čtyřky.

     Mimochodem Češi spolu s Francouzi patří mezi národy, které nejméně využívají práva na reklamaci. U Francouzů to chápu, tam většinou není co reklamovat. U nás to taky chápu. Reklamace se stala v České republice tak traumatickým zážitkem, že podle podle jednoho průzkumu polovina spotřebitelů raději poškozené zboží schová do krabice, tiše přejde ke konkurenci, a nic neřeší. U nás ještě pořád vnímáme reklamaci jako trapas. Kupříkladu moje teta šla tuhle na začátku ledna reklamovat kozačky a vrátila se sandály. Když jsem si vyjeveně prohlížela sandály, a představovala si jak do nich bude rvát tlusté ponožky a dobývat s nimi závěje sněhu, nesměle mi řekla, že v obchodě byla velká fronta a ona nechtěla zdržovat.

     Na reklamace musí mít člověk talent. Naše sousedka ho má. Byla jsem několikrát u toho když něco reklamovala, a od té doby ji nosím všechno, co potřebuji vrátit. Její síla spočívá v nádechu. Jednoduše hodí zboží na pult a řekne, v čem je chyba. Když prodavačka něco namítne nebo není dostatečně ochotná, moje sousedka se nadechne. Není to normální nádech - kdybych ho měla dostatečně popsat a analyzovat, byla by z toho stejně rozsáhlá studie jako ke knize Ponížení a uražení od Dostojevského. Ze sousedčina nádechu je jakékoli prodavačce jasné, že než tento nádech skončí, musí udělat vše pro výměnu zboží, protože jinak je obchod odsouzen k záhubě i s personálem. Sousedka mi tímto způsobem dokonce vyreklamovala kružítko, ze kterého se odloupl neoatrný kousek modré barvy. Jako revanš dostala dvě kružítka, zelená.

     Reklamace u Vietnamců jsou naproti tomu úplně pohodové. Většinou mi k vyměněnému zboží dají dvoje kalhotky a nebo mikinu. Navíc k Vietnamcům chodím i odpočívat. Ve dnech, kdy přecpaná Teska, Globusy a jiné obchodní giganty praskají ve švech, je klidná vietnamská večerka k nezaplacení. U nás na rohu máme takovou večerku - naprosto ukázkovou. Voní tam vietnamská káva, dva vietnamští kluci se pod pultem koukají na vietnamskou pohádku. Vietnamská maminka kojí malé „vietnamátko“ za kasou a táta Vietnamec doplňuje pečivo. A co mě vždycky dojme: oni si pamatují, že si vždycky beru oříškové jogurty, pomazánkové máslo a čtvrtku konzumního chleba. A tak si tam občas sednu na krabici a koukám na ně a říkám si, že ve Vietnamu musí být krásně.