Jak se platí dluhy

Když banka dluží 100 miliard, má problém stát. A když dluží stát pár bilionů, na koho to slovo padne? Teď to vypadá, že na Evropskou unii, Evropskou centrální banku, anebo dokonce na Mezinárodní měnový fond. Ale chyba lávky – je to (bude to) problém všech. Koho všech? To teprve uvidíme, v první řadě ale občanů toho státu. Ty výše zmíněné instituce totiž jen „vypomáhají“, že to dělají dalšími dluhy, není tak důležité.

Čtyři možnosti

Vysoký dluh lze řešit čtyřmi způsoby:

• Dalšími půjčkami, ale jen do té doby, než dlužník spadne do dluhové pasti, tedy dokud nestoupnou úrokové sazby. To se některým státům právě nyní děje, proto jim pomáhají ony instituce levněji – s netržními (protekčními) sazbami. Ale jen „dočasně“ (ač si o tomto termínu myslíme cokoli) a podmíněné vynucováním tvrdých reforem.
• Bankrotem, to by bylo nejčistší řešení a státní bankrot se mnohokrát již odehrál a vždy se z toho daná země časem „dostala“. Je to ovšem velmi drsné řešení a v rámci používání stejné měny ještě drsnější (proto se toho všichni bojí).
• Úpravou státního rozpočtu = seškrtáním výdajů i zvýšením daní. To se nyní v problémových zemích děje, ale daně příli zvyšovat nelze a moc velké škrtání výdajů vede k sociálním bouřím.
• Zatím nepoužitelným nástrojem, který ale není tak „okatým“ a přitom osvědčeným = inflací. To je sice také nepříjemné, ale „ověřené“ – tak se zbavily po válce obřích dluhů USA i Velká Británie.

Kombinujeme

Nacházíme se ve fázi, kdy hledáme „průchozí mix“ vlastně všech těchto způsobů. Zatím se nesáhlo k otevřenému bankrotu, ale v případě Řecka to ještě zdaleka není vyloučené a podle většiny finančních institucí je stále pravděpodobnější, že bude muset euro opustit. Je ale tak malé, že  by nebyl tak velký problém pomáhat mu („dotovat“ jej) prakticky do nekonečna. Asi málokdo pochybuje o tom, že rozhodovat bude Německo. K tomu jen poznámku: spekulace o tom, že by od eura odešlo a zavedlo si zpět marku, je nesmysl, protože ta by hned posílila a pád exportu by hospodářství srazil na kolena.

Příčina a řešení

Poněkud akademickým jazykem situaci popsal exguvernér Tůma při kritice ideje „federalizace rozpočtu“, tedy transferu peněz do problémových zemí. Ten by byl jen „lepením“ děr a vůbec neřešil podstatu problému, zatímco podstatou je flexibilní trhu práce uvnitř měnové zóny, což je přesně způsob, kterým svoji konkurenceschopnost před pár lety obnovila německá ekonomika.

Samotné euro „jen“ k současné krizi přispělo tím, že většina politiků i finanční trhy uvěřila tomu, že členství v eurozóně znamená jakousi pojistku proti selhání v oblasti rozpočtu. V důsledku toho dramaticky poklesly rizikové prémie u zemí, u kterých to nebylo oprávněné a domácí politici nabyli dojmu, že mají vývoj veřejných financí pod kontrolou.

Problémy Řecka případně dalších zemí tedy nejsou důsledkem zavedením eura, ale špatným vyhodnocením fiskálních rizik na různých úrovních, především na finančních trzích. Ochota disciplinovanějších zemí v čele s Německem sanovat dluhy těch méně disciplinovaných je tedy již čistě politické rozhodování, a tak by se nemělo schovávat za rádobyekonomickou argumentaci o vazbě režimu měnové politiky a míře fiskálního přerozdělování.

Euro je „jen“ měna a jak lapidárně i trefně popsal situaci Pavel Kohout „Buď se stát uskromní, anebo přijde kolaps Evropy“.