Víkend se blíží. I v letošním roce budeme odlehčovat naše jinak strohé zpravodajství oblíbenou páteční glosou.
Jednoho dne se na mě můj muž podíval pohledem, který naznačoval, že bych se sebou měla něco udělat, a tak jsem vyrazila do centra Prahy proměnit se v „opravdovou ženu“. Vešla jsem do prvního kadeřnického salónu. Byli tam neuvěřitelně milí lidé. Masáž hlavy, maska na vlasy, melír, střih. „Bude to čtyři tisíce osm set,“ řekl po dvou hodinách rozkoše muž ve fialové košili. Nejprve jsem se domnívala, že čtyři tisíce osm set je počet bodů, které jsem za tuto proceduru získala, ale pak jsem s úžasem na tváři pochopila: je to cena. Řekla jsem, že si musím odskočit a z toalety jsem tajně zavolala svému muži, ať mi donese těch pět tisíc, co dostal od dědečka na bonsaje. I kdybych ovšem nebyla v centru, ani pod dva tisíce korun bych se nedostala.
Od té doby jezdím do Havířova. Zaplatím si vlak, dám si v něm kávu, navštívím matku, koupím ji po cestě nějaký proutěný košík a nechám se i s melírem ostříhat za pět set. Ušetřím tisíc korun, jsem stejně krásná jako vždy a navíc jsem vzorná dcera.
Samozřejmě, že jsou v Praze místa, která jsou finančně výhodná a nikde jinde je v ČR nenajdete. Vezměte si třeba takovou poslaneckou kantýnu. Já tomu nevěřila, ale kamarádka mé známé tam uklízela jako brigádník, a tak jsem se dozvěděla neuvěřitelné věci. Například to není jen tak obyčejná kantýna jak ji známe my „smrtelníci“ ve stylu párky, zabalené bagety a tři druhy čokoládových tyček. Poslanecká kantýna se podobá luxusní restauraci. Mají otevřeno od 7:30 do 19.30. Jídlo se zde prodává v pravém porcelánu. Na ukázku několik cen: hovězí vývar – tři koruny, kuřecí řízek padesát korun i s bramborami a salátem samozřejmě, vepřové kotlety s rýží - šedesát korun a káva – pět korun. Pokud poslanci zrovna nemají chuť na nic z kantýny, mohou navštívit jednu z osmi sněmovních hospod, které jsou taktéž luxusní. Ročně se na provoz kantýn a sněmovních hospod vydává 460 miliónů korun.
Škoda, že poslanecká kantýna není přístupná veřejnosti. To by se pak ani nevyplatilo doma vařit. Seděli bychom tam s manželem každý den, alespoň třikrát. A možná tam mají i nějakého poslaneckého kadeřníka. Takový melír za dvacet korun by byl fajn.
Musím se vám ale s něčím svěřit. Nebaví mě to: srovnávat ceny a přemýšlet kde a jak ušetřit. Asi začnu pracovat jako Yetti v tyrolských Alpách. Stanley Bing ve své knize „Podfuk jako řemeslo“ vysvětluje, co takový Yetti musím umět. Požadavky jsou dva. Za prvé, schopnost držet se mimo dohled lidí. Za druhé, mít velké nohy. Nevýhodou tohoto zaměstnání je příliš velká zima. Ale výhoda je, že vás nikdo neotravuje. A jestli je kadeřník někde za pět tisíc a hovězí vývar za tří koruny vám může být úplně jedno.