Dýchání Evropy: Rakousko-Uhersko, samostatnost, EU...a co dál?

     Lidé jsou zvláštní. No řekněte: nejdřív se jim nelíbí Rakousko-Uhersko a za každou cenu z něj chtějí pryč. „Strach z toho, že hranice a uspořádání monarchie po válce zůstanou v dosavadní podobě u mnohých převažoval nad touhou po míru. Mnozí politici, Masaryka nevyjímaje, se skutečně obávali, aby válka neskončila dřív než se podaří monarchii rozbít,“ píše Wikipedie o konci první světové války.

     Pak se pro změnu horečně pustí do budování Evropské unie – tedy „Rakousko-Francouzska“. „V moderním evropském vývoji je výměna části vlastní státní svrchovanosti za sdílený podíl na suverenitě nadstátní a na spoluzodpovědnosti nevyhnutelná jak pro prospěch vlastní země, tak i pro celou Evropu,“ otočilo oproti tatíčkovi zakladateli usnesení vlády České republiky z roku 1995. Přijetí ČR a dalších devíti evropských států pak proběhlo v květnu 2004.

     A teď je tu další stádium. Vlastně může mít jen dva výsledky: buď bude Evropská unie pevnější nebo se naopak téměř (nebo úplně) rozpadne. Člověku ekonomickému, tedy homo economicus, bude těžko někdo namlouvat něco jiného. Má totiž v hlavě takový simultánní překladač. „Řecko dostalo další záchraný balík od MMF,“ stojí v novinách. „Bankrot Řecka se odkládá o několik dalších měsíců,“ slyší jedinec ekonomicky poučený ze svého překladače. „Investoři dobrovolně, nebo pod nátlakem takzvaného Colective Action Close, vymění dluhopisy a přijdou tak minimálně o polovinu jejich nominální hodnoty,“ ubezpečují nás v televizi. „Důvěra na trhu poklesne na bod mrazu a do problémů se dostanou další státy, třeba Itálie a Španělsko,“ hrozí překladač v hlavě ekonoma. „Řekové budou muset vystoupit z měnové unie,“ prohlásí kdosi v rádiu. „Projekt Evropské unie jako takový končí,“ vyleze z překladače, zvláště má-li nějaké ty historiologické nebo antropologické buňky.

     Logika kroků, které se snaží vyřešit krizi interpretovanou jako týmový štafetový závod šneka, který je stále pomalejší a zajíce, který hopká stále rychleji, či jako problém příliš vysoké hypotéky na ulitu onoho šneka (jsou tu i jiná vysvětlení), je zarážející. Tak například, která rodina vybírá z kontokorentu, když mají všichni její členové skvělou práci (a navrch dostávají stravenky a „permice do fitka“)? A když se taková rodina dostane do problémů a všichni budou na „pracáku“, začne právě v takové chvíli horečně dluh splácet? Ano, správně by to mělo být opačně. V krizi využít dluhových berliček, za konjuktury dát najíst prasátku a dluhy splatit. Opačný postup vede...inu jak to říci...k bankrotu.

     V zásadě tedy existují jen dvě varianty úmyslů, potažmo dalšího vývoje. Buď se lídři Evropské unie prostě jen snaží krizi oddálit, sem tam přidají nějaký ne úplně promyšlený krok a konečné řešení (řecké otázky, abychom tak řekli) vlastně nemají moc dořešené. To je obraz, který se nám snaží většinou načrtnout média. Tento pohled předpokládá, že jistí polici jsou natolik nekompetentní a natolik nevidí do budoucnosti, že se jedná vlastně o přirozený průběh krize, který ovšem vyvrcholí rozpadem měnové EU nebo EU jako takové (o čemž se zatím mluví opatrně). Je tu ale i jiné řešení, které zdá se zatím nikoho nenapadlo. Není otálení spíše pokusem vyhrotit situaci, aby přišla vhodná záminka na razantní posílení Unie a její faktickou federalizaci?