„Tak nám zabili švarcsystém“

     „Tak nám zabili švarcsystém,“ řekla vláda České republiky panu OSVČ, který opustiv před léty zaměstnání, když byl definitivně prohlášen svým zaměstnavatelem za blba, živil se prodejem drobných produktů, ošklivých nečistokrevných služeb, na které poctivě vystavoval účtenky. Kromě tohoto zaměstnání byl stižen zvýšením DPH a právě vyplňoval daňové přiznání za rok 2011.

     „Kerý švarcsystém, paní vládo?“ otázal se OSVČ, nepřestávaje vyplňovat kolonky růžového formuláře, „já znám dva systémy. Jednoho, ten je schwarz, tedy černý. To je systém zaměstnaneckého vztahu, kde když vidím, kolik stojí takový jeden zaměstnanec svého chlebodárce, tak se mi dělá před očima černo. A potom znám ještě švorc systém, to je ten, ve kterém pracuju s pomocí jednoho takového, co mi laskavě dává měsíční paušál, takže své příjmy nemusím „patlat“ ze spousty zakázek. Ale i tak jsem švorc a sotva se držím nad vodou. Vobou není žádná škoda.“

     „Ale, milostpane, no přece švarcsystém, vod starýho Švarce, toho šikovnýho.“

     „Ježíšmarjá,“ vykřikl OSVČ, „to je dobrý. A kde se mu to, chudákovi, stalo?“

     „Práskli ho v parlamentu, milostpane, novelizací zákona o zaměstnanosti, vědí. Jel tam s tou svou tichou podporou ODS.“

     „Tak se podívejme, paní vládo, s podporou. Jó, takovej pán si to může dovolit, a ani si nepomyslí, jak taková jízda po létech podpory může nešťastně skončit. A ODS paní Müllerová. Ta prý zaspala. To asi udělala TOP 09. My holt jsme jim ty pravicové voliče neměli brát. Tak vida, paní vládo. On je tedy švarcsystém už na pravdě boží. Trápil se dlouho?“

     „Švarcsystém byl hned hotovej, milostpane. To vědí, že s hlasováním v parlamentu nejsou žádný hračky.“

     Tak takhle nějak by to možná napsal Jaroslav Hašek, kdyby ze zaměstnání v bance Slavia přešel do nějaké vlastní drogistické provozovny (neb byl drogistou vyučen) a dožil se navíc 1. ledna 2012. Místo toho přeskočil status dnešního OSVČ a stal se rovnou anarchistou a bohémem.

     Náš pan OSVČ to vlastně vystihl hezky. Lidé odjakživa tíhnou k různým extrémům, ideovým i posléze praktickým. I tak lze nahlížet na situaci na pracovním trhu. Na jedné straně je tu tuhý zaměstnanecký vztah. „Nejraději“ o něm vypráví živnostníci, kteří si založili společnost s ručeným omezením a začínají expandovat. Uvažují přitom i o nmějakém tom zaměstnanci do začátku. Když se dozvědí, jak nesmírně těžké je vůbec dobrého zaměstnance získat a potom se střetnou s povinnostmi svými a právy zaměstnancovy, volí raději oblíbený švarcsystém. A aby to nevypadalo tak hloupě, zaměstnají aspoň někoho (typicky sebe) nebo sem tam dají základní mzdu a zbytek šoupnou bokem (více či méně legálně). Někteří velmi vynalézaví zase berou zaměsnance na zkušební doby (3 měsíce), pak ho papírově vyhodí a přijmou znova, a tak stále dokola.

     Pak je tu „druhá strana barikády“: onen – dnmes už oficielně prokletý – švarcsystém. Zaměstnavatel v něm pro změnu nemá povinnosti absolutně žádné. Zaměstnanec nemá žádná práva. Je nemocný – nedostane plat. Na dovolenou může odjet kolikrát klidně na půl roku, ale rozhodně nedostane ani korunu. Neřkuli, kdyby ho postihla nějká vážnější dlouhodobá pracovní neschopnost, třeba v důsledku razantně zhoršeného zdraví, úrazu a podobně. Vyhazov se teoreticky koná za dva měsíce (je-li to někde ve smlouvě), prakticky ovšem ihned. Dělá se to tak, že se zaměstnanci nabídnou pracovní podmínky za kterých může pokračovat a o kterých se ví, že je nemůže přijmout. On pak dobrovolně odejde sám.

     To co v současné době chybí, ovšem není zničení jednoho ze dvou nefunkčních extrémů, ale harmonická, vyrovnaná varianta. A ta je žel zatím v nedohlednu. A tak se z mnohých OSVČ asi stanou anarchisté či bohémové. Anebo si založí „eseróčka“. Škoda že to zatím nejde za korunu.