Finanční trhy srozumitelně

Vždyť přece banky, pojišťovny nebo stále oblíbenější a dnes již obří penzijní fondy „jen“ shromažďují peníze od lidí a ti lidé po nich doslova chtějí, aby s nimi „bankéři“ podnikali. A alespoň něco málo pro ty lidi vydělali.

Bonita klienta (i státu)

Když má banka někomu půjčit, klienta si „proklepne“. Kdo má slušné příjmy a neměl žádné průšvihy, tomu půjčí za slušný, tj. nižší úrok. Když je ovšem klient známý delikvent, nepůjčí mu vůbec. A mezi tím je valná většina: trochu solidní, ale ne zcela důvěryhodní. Těm půjčí buď jen málo, anebo dráž, tj. za vyšší úrok – s nimi jde totiž do vyššího rizika. A totéž v bleděmodrém platí také při půjčování firmám. Proč by tedy neměl podobný systém platit i při půjčování státům?

Vy jako střadatel (věřitel)

Představte si, že vy sám rozhodujete, komu půjčíte své peníze a za jaký úrok... Chovali byste se jinak než banka? Klient je už zadlužený tak, že dluží celoroční výdělek. Navíc se zadlužuje stále dál. A ještě ke všemu vydělává stále méně. Jistě byste mu poradili, aby v první řadě šetřil a snižoval výdaje. Když zbankrotuje, dostanete z něj jen málo nebo vůbec nic. A je skoro úplně jedno, zda jde o dlužníka cizího nebo známého – ostatně každý má nějakou tu zkušenost, že se známými (nebo dokonce v rodině) to bývá ještě horší.

Vytloukat klín klínem

Tomu se říká dluhová past – když si půjčujete, abyste zaplatili alespoň úroky, začne se roztáčet smrtonosný kolotoč. A tak se roztáčí i spirála dluhů celých států. Řecko už do dluhové pasti spadlo a část dluhů „odepsaly“ nejen země EU, ale i Řekové (ze svého penzijního připojištění). Ovšem Řecko bychom (hlavně Němci) třeba mohli dotovat věčně, ale Španělsko je už moc velké. A právě Španělsko se nyní blíží hraně propasti. Deset let si tam žili nad poměry a nyní se jim nechce své rozhazování omezit a uskrovnit se. Jiné řešení ale není – to chápe snad i každý moula.

Limit kolem 7 %

Jen úroky z dluhu jsou obrovská zátěž. Například u nás v Česku ze svého – stále poměrně velmi malého – státního dluhu platíme na úrocích necelých 60 miliard korun, což je jen asi 15 000 korun na domácnost. Tak málo je to i proto, že jsme „slušný dlužník“ a platíme úroky jen málo přes 3 % (Německo a USA dokonce pod 2 %). Jakmile však se některý stát zařadí mezi méně kvalitní dlužníky, úroky začnou stoupat, protože věřitelé chtějí „rizikovou přirážku“. Za smrtonosné se v současnosti považuje výše úroků kolem 7 % – tam se ukazuje, že jsou dluhy už skoro nesplatitelné, protože země nezvládá platit ani ty úroky.

To jsou finanční trhy

Jsou to jen lidé, které si platí jiní lidé (vkladatelé, klienti), aby se jim starali o jejich peníze. Takže otázka zní – a klidně si na ni odpovězte sami – půjčit nebo nepůjčit tak rizikovému dlužníkovi, jakým je Řecko (tomu už nepůjčí) nebo Španělsko? Půjčili byste mu své peníze? Nebo dokonce budoucí peníze svých dětí?

Tak jděte klidně demonstrovat: odboráři všech zemí, jděte do Pr... (ahy), hlásat, abychom šli taky do dluhové pasti!