Euro selhalo

... Island a Pobaltí sice převálcovala finanční krize, ale situace se od té doby stabilizovala a tyto státy určitě nedělají politikům a investorům tolik vrásek na čele jako Řecko nebo Španělsko.

Euro nad hrobem?

S určitou satisfakcí dnes může český prezident hlásat po světě, že euro jako projekt selhalo. A stačilo k tomu jen deset let. Řešení potíží v jižní Evropě je v nedohlednu a další nalévání peněz očividně nepomáhá. Skeptikům hraje situace do karet,  jejich řady rostou a stále častěji se ozývají hlasy o rozdělení eurozóny.

Faktem je, že společná měna měla celou řadu kritiků dávno před nástupem dluhové krize. Většina argumentů se však točila kolem rovnováhy mezi ekonomickým růstem a inflací a necílila na prudce rostoucí státní zadlužení.

Monetární politika

Centrální banka dokáže svou měnovou politikou významně ovlivňovat chod hospodářství. Zjednodušeně řečeno, hledá takové nastavení úrokových sazeb, které povede k rovnováze mezi hospodářským růstem a inflací. Vyšší úroky tlumí investiční aktivitu i spotřebitelský apetit a zároveň omezují růst cenové hladiny. S nízkými úroky je to naopak. Měnovými operacemi s komerčními bankami se přenáší centrálně stanovené úroky do celé finanční sféry a v konečném důsledku ovlivňují sazby hypotečních, podnikových i spotřebitelských úvěrů.

Jednotná měna i sazby, rozdílný hospodářský vývoj

Po zavedení eura do fyzického oběhu v roce 2001 procházelo Německo obdobím slabého hospodářského růstu. Prvních pět let rostla největší evropská ekonomika v průměru 0,6 % ročně a nezaměstnanost v roce 2005 dosáhla 11,3 %. V těchto letech také Německo prošlo mzdovou deflací, a z této konkurenční výhody těží na mezinárodním trhu dodnes.

Nutno podotknout, že ani název „teuro“ není podle oficiálních statistik úplně fér. Inflace byla po zavedení společné měny spíše nízká a nahoru ji posouvaly spíš světové pohyby komodit či daňová opatření vlády. Mnoho ekonomů tak argumentovalo tím, že úrokové sazby Evropské centrální banky jsou pro Německo příliš vysoké a dusí tamější hospodářství.

V Irsku byla situace opačná. Ekonomika posilovala ve stejném období v průměru o 4,9 procenta ročně a nezaměstnanost se pohybovala pod 5 procenty. Ani Řecko si nevedlo špatně. Průměrný růst HDP dosahoval 4 procent, i když nezaměstnanost se držela na tradičně vysoké úrovni. Zde zněla argumentace opačně. Úroky jsou příliš nízké a hrozí přehřátí ekonomiky. V případě Řecka i Irska k němu skutečně došlo, i když se neprojevilo vysokou inflací (tady euro stabilitu zajistilo) nýbrž neudržitelným zadlužením. V Irsku bank, developerů a soukromé sféry obecně, v Řecku pak sféry veřejné.

Jiné měny, stejné trable

Vinu nelze svalovat jenom na euro. Například USA jsou považovány za dostatečně homogenní ekonomiku pro jednotnou monetární politiku a málokdo by navrhoval rozdělení měny na jednotlivé státy. Přesto se krizi nevyhnuly, dokonce stály u jejího zrodu. Tamější centrální banka ve snaze stimulovat hospodářský růst držela sazby nízko tak dlouho, až se na nemovitostním trhu vytvořila bublina jejíž splasknutí podnítilo největší hospodářské otřesy od druhé světové války.

Dalším příkladem je Island, který měl vlastní měnu i vlastní monetární politiku s vysokými úrokovými sazbami. Ani to Islanďany nezachránilo před krachem bankovního sektoru, propadem akciového trhu na nulu a nárůstem státního zadlužení a nezaměstnanosti.

Islandská cesta

Jeden rozdíl však patrný je. Island se na rozdíl od eurozóny s ekonomickým bankrotem dokázal vypořádat. Vystačil si z půjčkou od Mezinárodního měnového fondu, kterou začíná postupně splácet. Nezaměstnanost klesá od roku 2009. Naopak v Řecku, Španělsku či Portugalsku se problémy prohlubují a tyto státy budou potřebovat další a další peníze.

Před krizí měl Island jeden z největších schodků běžného účtu na světě a po několik vykazoval obchodní deficity. Není divu, kromě tradičního dovozu vyspělých zemí jako je elektronika či obleční, dovážel Island i potraviny, auta či stroje v množství, které výrazně převyšovalo jeho exporty. Oslabení směnného kurzu z 90 islandských korun za euro až na 310 korun v roce 2008 a následné měnové restrikce obrátily rovnováhu zahraničního obchodu, obrazně řečeno, ze dne na den. Po necelých dvou měsících schodek zmizel a Island od té doby zaznamenal každý kalendářní měsíc obchodní přebytek.

Nešťastné sjednocení

Euro sjednocuje to, co nemělo být sjednoceno. Řecko a jiné předlužené státy by měly mít možnost restrukturalizovat svou cenovou, důchodovou a mzdovou hladinu pomocí znehodnocení národních měn. Je otázkou, zda má smysl neustále protahovat jejich agónii a stupňovat rozhořčení daňových poplatníků ostatních států, když se jižané stejně musí postupně dopracovat do bodu, kdy bude jejich hospodářství v rovnováze. Mzdy, důchody a na ně navázaná spotřeba musí odpovídat produktivitě práce a státní aparát utrácet jen tolik, kolik vybere na daních. Případně tolik, kolik si dokáže půjčit na trhu.