Pohádka o růstu vstává z popela

Rozpočet státu se někdy přirovnává k hospodaření rodiny, což má sice jistou názornost, ale jako každé přirovnání trochu kulhá. Museli bychom totiž vzít k porovnání skutečně „hospodařící rodinu“ – když se rodina ševce zadluží nákupem kůže, když si zemědělec koupí na leasing traktor nebo zubař vrtačku i rentgen, jde o racionální dluh. Podobně lze uvažovat i o hypotéce na vlastní bydlení. Jde o rozložení užitku v čase. Jako lze spotřebu odložit, lze i náklad na potřebu (opotřebení) rozložit v čase.

Rozumně, anebo „nad poměry“

Co je ale vždy podstatné, jsou náklady na půjčku, tedy úroky. Když zubaři vrtačka „vydělá“ jen o maličko víc než leasingové splátky, je investice rozumná. Dokonce i v tom případě, že zpočátku maličko „prodělává“ (než získá dost pacientů). Tady vidíme klasickou situaci rozvoje, byť na dluh. Jestli si ale půjčím na nové auto jen proto, abych nemusel jezdit do ordinace tramvají, je to už na pováženou. Úraz nebo nemoc mě může snadno poslat do potíží – začnu vytloukat dluh dluhem, banky to v registru zjistí a jako „rizikovému klientovi“ mi napálí vyšší úroky.

Stát jako klient

Tady narazíme na okolnost, kterou si většina lidí neuvědomuje, anebo ji teprve začíná vnímat. I státy musí za své dluhy platit úroky – když jde o (zatím) důvěryhodné země jako Německo či USA, jsou úroky nízké, ale jakmile v nich situace není perspektivní, úroky rostou. Proto se tak hovoří o Španělsku, které už musí platit skoro 6 %, což je obvyklý milník pro cestu do pekel. Obnovovat (refinancovat) obří dluhy za takový úrok totiž jen roztáčí smrtonosnou spirálu. Nu a takovému Řecku už nepůjčí nikdo kromě „eurozachránců“ z EU – ti ale nepůjčují ze svého, ale zase jen na sekeru (z našeho).

Na dluh růst nelze

Kdyby to šlo, bylo by mistrem světa v hospodářském růstu Japonsko. Ale není a posledních 23 let stagnuje, zatímco mu roste jen zadlužení (nejvyšší na světě kolem 200 % HDP). Zatím má tu výhodu, že japonské vládě stále půjčují sami spořiví Japonci. Jsou tradičně skromní, ale to může skončit na to tata.

Kdo ale půjčí Evropě? Jedině (zatím také spořiví) Číňané, nikdo jiný na to reálné peníze nemá. Ale za kolik, za jaká procenta? Dnes možná za 3 %, ale co když si za pár let řeknou o 6 %? Pak si Paříž či Madrid koupí „na stojato“, aneb, jak říká Aleš Michl „naporcují si nás jak pekingskou kachnu“.

Socialistické kecy

Růst na dluh je zkrátka blábol z principu. Základ je ve schopnosti konkurence. Proto jde ke dnu Španělsko, kde za poslední dekádu vzrostla produktivita práce jen o 5 %, ale mzdy o 38 % – toť ukázka teorie socialismu v praxi.

Zato v Německu za stejné desetiletí zvedli produktivitu o 13 % a mzdy jen o 14 %. Jde tedy o rozumné reformy k udržení efektivity, postupné zavádění důchodových reforem (v Německu tzv. Riestrova penze), uvolnění trhu práce. Ano i v Německu roste problém mnoha lidí s částečnými pracovními úvazky, ale je to stále lepší, než 22% nezaměstnanost jako ve Španělsku.

Ale víte, kdo ty správné reformy v Německu zavedl a mzdy udržel na uzdě? Tímto úspěšným byl sociální demokrat kancléř Schroder, který paradoxně dělal částečně konzervativnější politiku než konzervativní kancléřka Merklová. Vzpomeňme i na labouristu Tonyho Blaira. Oba uměli socialisticky „okecat“ a přitom dost rozumně jednat.

Kudy kudy cestička

Pokud tedy například bude nový francouzský prezident Hollande postupovat podobně jako Schroder, může být daleko úspěšnější než Sarkozy, který žádné opravdové reformy nezvládl. Voliči z principu volí bližší košili než skutečný kabát, s tím těžko něco naděláme. Budou vždy volit podle líbivých keců, jde tedy jen a jen o to je „ukecat“.

Doufat tak můžeme jen v to, že „vstanou noví bojovníci“ formátu Schrodera nebo Blaira, kteří budou chápat realitu a umět populisticky mluvit. Evidentně tak záleží víc na konkrétních osobnostech a situacích, ne tolik na tom kterém politickém křídle. Lidé neradi slyší otevřené pravdy – bohužel u nás žádného tak „všehoschopného“ politika široko daleko nevidět.