Nezaměstnanost na periferii Evropy

Poslední ukazatele ekonomické aktivity napříč Evropou nejsou příliš povzbudivé. Na druhou stranu si Evropa musí dřív nebo později projít těžkým obdobím, kvůli vysokému zadlužení.

Ačkoliv data vypadají v Evropě krátkodobě mnohem hůře než ve zbytku světa, je nutné mít na zřeteli, že Eurozóna agresivně snížila mezi lety 2010 a 2011 svůj rozpočtový schodek z -6.20% HDP na -4.10%. Spojené státy se zmohly na pouhou nápravu z -8.60% HDP na -8.20%.

Reálné fiskální cíle

Diskutovaným tématem zůstává, zda příliš rychlé šetření nepodkopává růst a nezacyklí periferní ekonomiky do dluhové pasti. Na straně jedné by odklon periferních ekonomik od šetření a nedodržování fiskálních cílů vyvolal zajisté útok spekulantů na dluhopisové trhy. Na straně druhé, škrty masivně zvyšují nezaměstnanost, způsobují recesi a tvoří hrozbu pro bankovní systém, který musí vláda následně rekapitalizovat a zvyšovat svůj dluh.

Cesta nejmenší bolesti by v současné situaci pravděpodobně byla revidovat fiskální cíle na realističtější úroveň (tedy povolit mírně vyšší deficity a prodloužit časové cíle pro vyrovnané rozpočty o 1-2 roky), to ovšem výměnou za urychlení strukturálních reforem.

Pokud si dnes Německo půjčuje na dvouletých dluhopisech levněji než deflací zmítané Japonsko, je třeba, aby evropští politici přistoupili k určité formě federalizace a odklonili tok kapitálu zpět do periferií. Proto velmi vítám sílící hlasy v otázkách vydávání společných evropských pokladničních poukázek, které by zlevnily financování periferií a bank, či tzv. Marshallova plánu, který by směřoval produktivní investice do periferních ekonomik. 

Graf 1: Svět, PMI v průmyslu, duben 2011

Skutečné reformy podmiňují podporu silnějších

V rámci EU si lze samozřejmě jen těžko představit v dohledné době vznik plné fiskální unie, stejně jako se tak stalo v USA v roce 1787. Tehdy Alexandr Hamilton jako první ministr financí převedl značnou část státních dluhů na federální úroveň. Tato myšlenka je v rámci politické polarizace Eurozóny v současné době naprosto neprůchozí. Přesto vydávání společných Euro-bills, by byl prvním tichým krokem tímto směrem.

Skutečná podpora ze strany silných států ovšem dle názoru autora článku může přijít až se skutečnými reformami. Nemá smysl pumpovat peníze do ekonomik, které mají strukturální nedostatky. Toto lze například demonstrovat na odlišném stavu trhu práce v jednotlivých periferních zemích Eurozóny. Pokud má dojít k rebalancování Evropy, musí dojít primárně ke změnám cen práce, které musí být podpořeny odstraněním byrokracie a zlepšením podmínek pro podnikání.

V analýze trhů práce začněme nejprve pohledem na nejsilnější evropský trh, tj. německý trh práce.

Graf 2: Německo, Phillipsova křivka 2003 - 2011; čtvrtletně osa x - nezaměstnanost; osa y - růst hodinových mezd meziročně

Jak je vidět, nejnižší nezaměstnanost za posledních dvacet let s sebou nese tlak na růst mezd. Toto je jedna z nejdůležitějších podmínek úspěšného rebalancování napříč Evropou. Aktuální požadavky německých odborů na zvýšení mezd se pohybují od 3 do 6%. IG Metall, největší evropská odborový svaz se 3,6 miliony členů, požaduje dokonce nárůst mezd o 6,5%. Jelikož snižování mezd na periferii je samo o sobě problematické z titulu vlivu deflace na růst zadlužení (nižší mzdy znamenají horší schopnost splácet hypotéky a problémy se tak hromadí v bankách, které musí následně zachraňovat stát), rebalancování může probíhat i skrze silný růst mezd v Německu a velmi slabý či nulový růst mezd na periferiích.

Co ukazují Phillipsovy křivky

Následující graf Phillipsových křivek (vztah mezi nezaměstnaností a mzdovou inflací) vypadá na první pohled jistě velmi zmatečně. Pokusme se ale věnovat chvilku pozornosti tomuto seskupení čar. Zelená linka zobrazuje opět německý trh práce, tentokrát ovšem na roční bázi. Vodorovná zelená čára pak zobrazuje 3,5% růst mezd, pod kterou se musí do budoucna nacházet periferie, aby znovu získaly konkurenceschopnost. Jak je vidět u případu Španělska, ani 24% nezaměstnanost není schopna vyvolat pokles hodinových mezd. Navíc růst cen ropy a zvyšování DPH se skrze indexaci promítá do růstu mezd. Španělsko (ale i Itálie) potřebuje další reformy na poli trhu práce, aby se celá Phillipsova křivka posunula níže a rebalancování probíhalo rychleji.

Graf 3: EU, Phillipsovy křivky vybraných zemí 2003 – 2011; ročně osa x - nezaměstnanost; osa y - růst hodinových mezd meziročně (log) 

Samotná relativní změna v ceně práce však není všechno. O faktu, zda se podniky rozhodnou investovat v dané zemi a přesunout do ní výrobu, rozhoduje mnoho dalších faktorů. Pokud periferní země dokáží v krátké době zlepšit institucionální prostředí a nastartovat odvětví a exporty s vyšší přidanou hodnotou, pak mzdy mohou dokonce růst – v absolutní výši jsou totiž u Španělska, Portugalska či Řecka o 30%, 60%, resp. 50% nižší.

Shrneme-li situaci na periferii – Portugalsko by si zasloužilo za reformy investiční podporu ze strany EU. Španělsko potřebuje zflexibilnit trh práce a uvolnit více prostoru pro přesun levnější pracovní síly do sektoru, který je otevřený konkurenci světového trhu (tradable). Irsko je dle mého názoru relativně nejzdravější s dobrou dynamikou – obchodní bilance roste, trh práce je každým dnem konkurenceschopnější, zaměstnanost se stabilizuje.

V rámci analýzy všech hlavních trhů je alarmující, že nejhorší dynamiku má aktuálně Francie. Zatímco většina Phillipsových křivek má na základě regrese klesající směrnici – tedy vyšší nezaměstnanost znamená nižší mzdovou inflaci, jak je vidět na následujícím grafu, Francie má směrnici rostoucí, tedy roste zároveň nezaměstnanost i cena práce. To svědčí o strukturální inflaci a ztrátě konkurenceschopnosti.

Graf 4: EU, Phillipsovy křivky vybraných zemí osa x - nezaměstnanost; osa y - hodinové mzdy meziročně

Hollandovy výkřiky o zvyšování minimálních mezd tedy postrádá jakoukoliv logiku. Francouzským akciím i dluhopisům bychom se tedy prozatím vyhnuli velkým obloukem.

Autor působí jako investiční specialista BBI.