Vklady vítězí nad fondy na celé čáře

Trend odlivu z fondů se ani v květnu nezměnil. Letošní průměr přes miliardu korun měsíčně navíc o další čtvrtmiliardu překročil, což není překapivé, uvážíme-li míru nejistoty, která nejen pokračuje, ale stále narůstá. Při bližším pohledu ale zjistíme, že z fondů celkově sice stále peníze ubývají, ale když odhlédneme od fondů peněžního trhu a zajištěných, naopak vegetuje docela „organicky“.

Nejistota fondům nepřeje

Do dluhopisových i akciových fondů setrvale potůček přilévá živou vodu a od začátku roku jí už je skoro za 1,5 miliardy. Nedaří se ovšem příliš smíšeným fondům, které by jako určitý kompromis měly mít spíš větší potenciál pro nepříliš dynamické investory. Asi i proto nyní ISČS snížila poplatky za správu (u konzervativních smíšených fondů až o 0,5 %) což bude mít dlouhodobý pozitivní vliv na jejich výkonnost. Ostatně poplatky u našich fondů jsou samostatnou kapitolou (o těch zločinných předplacených ani nemluvit) a teprve uvidíme, jak obstojí v konkurenci nízkonákladových nových penzijních fondů.

Suma sumárum, po jarní chvilce oddechu zas lepší náladu smetly vlny pesimismu a horších vyhlídek. Jak mohli zareagovat podílníci našich fondů jinak než brát nohy na ramena i se svými penízky do „pojištěných“ bankovních vkladů. Že prodávali třeba v nevhodnou dobu jim zřejmě vynahradila jistota slamníku. Navíc ani fondy peněžníh trhu ani zajištěné vlastně nic nevydělávají.

Vklady jsou jistota

Nabízí se tedy právě srovnání s vývojem bankovních vkladů, které u nás přibírají skoro 10 miliard měsíčně a ty netermínované dokonce 12 miliard měsíčně (takže samozřejmě zároveň termínované včetně stavebního spoření poněkud hubnou). Netermínované ale neznamená jen běžné, protože 27 miliard z celkových 47 šlo na spořicí účty. Tam zaznamenávají pěkné úspěchy hlavně bankovní nováčci, jejichž čtveřice od loňska již získala přes 40 miliard korun.

Nejde ale jen o výši vkladů, těch mají velké banky dost, jde i o počet klientů, kteří berou nohy na ramena a čtveřice loňských nováčků jich má už skoro 300 tisíc. To zřejmě vedlo i první z větších UCB k nabídce velmi konkurenceschopného spořicího účtu s úrokem 2,5 % a bez nutnosti mít běžný účet. Ovšem výši úroku garantuje jen do konce roku a znalý tuší, jak to dopadne pak. Kdo má rozum, používá běžňák Fio banky a spořák Air Bank, která trvale garantuje úrok alespoň „v nejlepší trojce“.

Půjčky jen na bydlení

Když se podíváme na bankovní statistiku, vidíme i druhou stránku, tedy jak si lidé půjčují. Za první třetinu roku sice o téměř 9 miliard narostly hypotéky, ale celkové zadlužení domácností vzrostlo jen o 4 miliardy korun. Ostatní půjčky tedy nejen nerostou, ale dokonce klesají (o 2,5 miliardy ze stavebního spoření a 2,5 miliardy spotřebáků), lidé je tedy splácejí a nové nechtějí. A ještě na okraj: vidíme i realitu proti číslům o tzv. „produkci“ hypoték, která se chlubí 40 miliardami – tři čtvrtiny z toho jsou ale refixy a refinance.

Ani firmy se nechtějí příliš zadlužovat. Po silném poklesu před lety sice firemní úvěrování již trochu roste, ale platí tu i obecné: dobrý klient nechce (nepotřebuje) a špatnému rozumná banka nepůjčí. Naše banky toho tedy nemají moc na práci a nebýt poplatků, o které se naši líní klienti nechávají oškubávat, musely by se aspoň trochu snažit.

Poplatky jak břitva

Spočítejte si, kolik jejich zahraničním vlastníkům posíláte ročně! Víte, že šestici největších bank u nás výnosy z poplatků vzrostly v poslední dekádě trojnásobně v porovnání s inflací (o 123 %, zatímco inflace jen o 42 %)? To tvrdí analýza Ministerstva průmyslu a obchodu. Například v Belgii přitom bankám ve stejném desetiletí klesl výnos z poplatků o 23 %.

O tom, jak jsme líní a hloupí, vypovídá asi nejlépe propočet, že loni český standardní klient za běžný účet v bance platil v průměru 1604 koruny. V průměru nejdražší účet měla GE Money Bank, naopak nejlevnější Fio banka, která opakovaně získává i titul Nejvstřícnější banka. Dokáže někdo vysvětlit, proč jsme ochotní vyhazovat takové peníze oknem? To jsme tak bohatí?

Za své peníze může být sice každý blbý, jak chce, ale to by byla pěkná soutěž – blbý a blbější – kdo platí největší poplatky, vyhrál by třeba auto! Alespoň by to donutilo lidi si své poplatky spočítat. To by možná byl lepší kurz finanční gramotnosti než ministerské řeči.