Daňové vyhlídky aneb Jak číst Kalouska

Změny sazeb jednotlivých daní se totiž v našich krajích objevují se železnou pravidelností. K tradicím patří i to, že každý nový návrh nenavazuje na návrh předcházející. Naopak, kreativně přichází s jiným, rychlým, jednorázovým, nesystémovým, a ne vždy lepším řešením …

Letošní jarní diskuse tedy časově navazuje na podzimní vlnu, která se věnovala změnám přímých daní a zavedení jednotného inkasního místa s účinností od roku 2015. Protože však je hospodaření se státním rozpočtem ve vleku aktuálního vývoje úspěšnosti výběru daní, jsou návrhy na úpravu daňových sazeb předkládány vždy ad hoc. Stát nedokáže najít účinný recept na trvalé úspory ve výdajové části státního rozpočtu, snaží se proto nacházet rychlá řešení na straně příjmů. Bohužel, stále znovu se přesvědčujeme, že předkládané návrhy vycházejí z krátkodobých analýz, neřeší efektivitu výběru daní jako dlouhodobou prioritu a nejsou konzultovány s odbornou veřejností.

Solidární navýšení daně

Ne vždy je ale zvýšení sazby daně politicky průchodné, jak je vidět u daně z příjmů. Podle svého programového prohlášení by vláda neměla tuto daň zvyšovat, přišla proto s praktickým šalamounským řešením: bude zavedeno solidární navýšení daně, tedy v podstatě další daň z příjmů, pro  příjmy nad 100 tisíc korun měsíčně.

Mělo by odstranit faktickou nespravedlnost klesající daňové zátěže lidí s takto vysokými příjmy. Jak k ní vůbec došlo? Kvůli velmi originálně konstruovanému základu daně, do kterého se kromě mzdy zahrnuje také pojistné odvedené zaměstnavatelem. Kvůli této „superhrubé“ mzdě je prakticky současná sazba daně nikoliv 15, ale přibližně 20 procent. U částek přesahujících magickou hranici 100 000 Kč se však pojistné na sociální zabezpečení neplatí (na druhou stranu se ani nezvyšují dávky), od hranice 150 000 Kč se neplatí ani zdravotní pojištění - sazba pro vysoce příjmové zaměstnance je tak opravdu jen 15 procent. K vyššímu zatížení vysoce příjmových osob a jejich zaměstnavatelů povede také dočasné odstranění limitů pro zdravotní pojištění.

V nadcházejícím období se rozhodně nudit nebudeme. Po přechodném období (tedy od roku 2015 – ale možná už od roku 2014) už nebude opět co odstraňovat – koncept „superhrubé“ mzdy by měl být opět ukončen, a měli bychom se vrátit k normálnímu výpočtu daně z hrubé mzdy. Takže poplatníci, zaměstnavatelé a mzdové účetní si budou muset na solidární navýšení daně rychle zvyknout - a doslova vzápětí (zřejmě už od roku 2016) na něj zapomenout.

Předpokládané dopady

Tolik proklamovaná solidarita tak zkomplikuje život především manažerům a dalším zaměstnancům s vysokými příjmy, protože si budou muset povinně podat daňové přiznání, i kdyby celý rok měli jen příjmy ze zaměstnání.

U vysokopříjmových skupin přinese větší zdanění jen neadekvátně nízký výnos – čím vyšší hrozí daně, tím vyšší bude míra intenzivního využívání legálních způsobů distribuce zisku ze společnosti – a týká se to stejně top zaměstnanců jako podnikatelů. Ani oni totiž nezůstanou ušetřeni. Tolik diskutované paušály sice zůstávají, použít je však budou moci jen podnikatelé v určitém oboru podnikání s nižšími příjmy. Slevy na manželku a děti však nebude moci uplatnit nikdo z podnikatelů uplatňujících výdaje paušálem.

Zlatá střední třída

Koho lze „beztrestně“ zdanit? Svými návrhy vláda přiznává, že nikoho jiného než střední třídu zdanit neumí a nechce.

Střední třída má odpovědnost, takže je ochotna pracovat; její hlavní prioritou je rodina, takže utrácí a investuje;  pamatuje na budoucnost, takže spoří a odkládá na důchody a vzdělání dětí. Navíc je poměrně početná, jako zdroj příjmů stabilizovaná a spolehlivá, a ve svém spotřebním chování předvídatelná. Zvýšení přímých daní (daně z příjmu a pojistného) i daní nepřímých, především zvýšení sazeb DPH, zaplatí střední třída. Je to řešení pro stát nejjednodušší, nejrychlejší, ale nesmírně krátkozraké – nepřipouští totiž diskusi o efektivním rozložení daňového zatížení v rámci střední třídy.

Jsou i jiné možnosti

Protože se jedná o krátkodobé řešení, které má v nejbližším možném termínu přinést kýžený příliv příjmů do státního rozpočtu, je na něm – při detailních propočtech - jasně vidět šití horkou jehlou. U zaměstnanců dopadne zvýšení daní (zejména DPH) plošně na všechny, bez ohledu na příjmové kategorie. Otázkou tedy zůstává, proč stát dlouhodobě raději nevyužívá jiné možnosti danění, například alespoň částečnou přímou alokací centrálně vybíraných a přerozdělovaných daní na konkrétní účely – jako je třeba mýtné a jeho místní uplatnění.

Budoucnost?

Doufejme, že podle posledních slibů vlády dojde brzy i na rozhodování o prioritách a dlouhodobé prorůstové koncepci, která se bude věnovat i neřešeným problémovým oblastem, jako je podpora ekonomicky aktivních rodin s dětmi, jednoznačný postoj k podpoře bydlení nebo srovnávání ekonomických podmínek a zdanění živnostníků a zaměstnanců. A možná dojde i na konzultace změn s odbornou veřejností.

Praktický návod pro firmy/podnikatele:

• 1) Jsem-li manažerem nebo zaměstnancem s příjmem nad 100 tisíc, mám povinnost podat daňové přiznání, i kdybych měl celý rok jen příjmy ze zaměstnání
• 2) Při hrozbě vyššího zdanění, mohu využít legálních způsobů distribuce zisku ze společnosti
• 3) Podnikám-li na základě zvláštních předpisů (svobodná povolání), nebo mám-li příjmy z autorských práv, a mé hrubé příjmy nedosahují 2 milionů Kč ročně, mohu využít výdajový paušál jako dosud
• 4) Pokud si jako podnikatel (v jakémkoli oboru) uplatňuji výdaje paušálem, nemohu využít slev na manželku a děti

Autor působí jako partner daňového oddělení Mazars