Bankovní unie jako prvek posilování integrace v Eurozóně

Mezi ekonomy a evropskými technokraty vládne již dlouho přesvědčení, že měnová unie nemůže dlouhodobě přežít bez fungující bankovní unie. Systematická křehkost evropského bankovního systému se projevila již v letech 2007-2008 během pádu banky Lehman Brothers, kdy nebylo zcela jasné, které státy by řešily případný pád nadnárodních bank. A jelikož od té doby nebyla tato otázka doposud řádně adresována, je velmi povzbudivé, že i toto téma začíná být předmětem živé diskuse.

Bankovní unie de facto představuje komplexní federální přístup k otázce bankovní soustavy a má za cíl řešit oblasti jako jsou pojištění deposit, implementace jednotného dohledu, regulace a vytvoření fondu, který by byl schopen poskytnout bankám pomoc při krizi. Současné návrhy evropské komise rovněž zahrnují plány na změny v kapitálové struktuře bank, a to konkrétně zavedení požadavku na využívání tzv. konvertibilních závazků. Ty by v případě zhoršení indikátorů kapitálové přiměřenosti, či v případě diskrečního rozhodnutí dozorující autority, byly převedeny na vlastní kapitál bank. Takovýto převod by pak výrazně zesílil schopnost banky ustát i silné krize.

Pokud by se podařilo prosadit mezievropské sdílení prostředků využívaných k ochraně deposit a fondu určeného k řešení bankovních krizí, pak by výsledná bankovní unie znamenala výrazný krok k federalizaci celého eurosystému. Fiskální a bankovní riziko je dnes totiž tak extrémně propojeno, že vyřešení otázky bank a snížení rizika bankovního systému sebou přinese i snížení tlaku na vládní dluhy. Například prostředky naakumulované do záchranných fondů, jako určité % z německých deposit by mohly být použity na záchranu krachujících španělských bank.

Průchodnost - dosažení shody není zatím moc pravděpodobné

Pravděpodobnost dosažení shody na klíčových parametrech bankovní unie, a primárně pak v otázce „sdílení rizika“, je dle mého názoru však současnosti stále poměrně malé. Prvním problémem je spor, zda bankovní unie bude platit pouze v rámci Eurozóny či celé Evropské Unii. Zde si lze představit, že většina návrhů neprojde přes Velkou Británii, která bude chtít zachovat nezávislost a globální konkurenceschopnost londýnské Citi. To se týká především možné bankovní daně, která má za cíl snížit objem spekulativních sázek skrze uvalení určitého procenta na finanční transakce. Druhým problémem je německé „Nein“, které pravděpodobně zazní v otázce sdílení rizika. Ačkoliv bankovní unie je prezentována voličům jako čistě technický aspekt, je otázkou, zda se v otázce skryté federalizace a tedy efektivně i transferů a morálního hazardu nechá ošálit i kancléřka Merkelová. Třetí problém se točí kolem otázky, zda země budou nakonec ochotny plně předat regulaci a dozor bank pod jeden subjekt, neboť tím by mohly přijít o efektivní páku pro aplikaci vlastní finanční represe (tj. spoutání finančního systému pro potřeby státu snížit své vlastní finanční problémy na úkor střadatelů a dalších uživatelů finančních služeb – např. diktování, kolik by banky měly držet vládních dluhopisů).

Hrozící deprese pro periferní země

Navrhované aspekty bankovní unie dávají v současné době smysl, a pokud to Eurozóna myslí se svým přežitím vážně, je to dobrý základ, na kterém se dá stavět. Určité sdílení bankovního rizika, které však bude pod kontrolou ECB, představuje logický most mezi současnou měnovou unií a budoucí politickou a fiskální unií. Zavedení bankovní unie, což je ve finále stejně otázkou spíše měsíců, dokáže pravděpodobně zpomalit odliv depozit z periferních zemí. Nemá ovšem schopnost zastavit nárůst systematického rizika Eurozóny, které je dáno především kolapsem důvěry v celý ekonomický projekt a kolapsem důvěry investorů alokovat reálný kapitál v zemích PIGS, jelikož nevědí, zda tyto země v krátké budoucnosti raději neodejdou a masivně nezdevalvují. Pokud tito investoři zůstanou i nadále neaktivní, periferní země budou nadále upadat do deprese a stahovat sebou ekonomickou aktivitu postupně i ve zbytku světa.

Autor působí jako investiční specialista BBI.