Že by se na zadlužení mělo dát vydělat – tedy, že dluhy se „vyplatí“ – to zní jako ekonomické perpetuum mobile. Přesto se již objevilo. Není ovšem pro každého, zatím je může využít jen Německo... Také (zatím) nejde o žádný majlant, jen o 0,06 %, ale při současné euroinflaci na úrovni 1,7 % tak investoři tratí 1,76 % z částky, kterou do dvoletých bundů vložili.
Kdo rád prodělá?
Který blbec je ochotný za své peníze tratit nejen inflaci, ale ještě „platit“? Odpověď není úplně jednoznačná: prvním důvodem je jasně bezpečí. Část investorů je teď ochotna přistoupit na nulový i záporný výnos je-li pro ně klíčové, že mají peníze v těch nejbezpečnějších investicích, které si lze dnes představit. Dalším důvodem je okolnost, že některé instituce musí držet bezpečná aktiva, protože je potřebují vykazovat v bilanci. Pak jim ani nezáleží na tom, jaká je cena, anebo jaký je výnos. A bezpečných investic je teď ve světě obecně méně, takže jejich cena roste...
Jak tečou biliony
Do ekonomik se pumpují pod tlakem biliony eur, ale výsledkem je zatím jen snížení hrozby infarktu. Krevní oběh jakoby měl dost krve, ale ta se jen virtuálně hromadí v bankách, nedostává se do reálného hospodářství. Banky ty peníze „parkují“ u centrálních bank.
Navíc se hraje falešná hra, že za 1% sazbu si od ECB banky půjčují a kupují za to státní dluhopisy s výnosem klidně 5%. Těch (třeba španělských) je na trhu takové množství, že klesají v ceně (což dál tlačí jejich požadovaný výnos vzhůru).
Skoro se nelze divit levičáckým námitkám, že právě finanční trhy ženou periferní země do dluhové pasti. Kolotoč lepení děr pak pokračuje 100miliardovou půjčkou španělským bankám a vytvářením dalších záchranných fondů.
Finsko se vzpírá
Diví se někdo, že mnohým zemím se už tento morální hazard přestává líbit a požadují nějaké reálnější záruky? Navíc jde často o tzv. senioritu dluhů – tedy že jeden dlužník má „přednost“ před jiným a na toho třetího v řadě už zbude kulový.
Premiant eurozóny Finsko tedy pohrozilo, že je připraveno odejít z eurozóny, pokud by se ukázalo, že bude muset platit dluhy ostatních členských zemí. Podle ministryně financí Jutty Urpilainenové „Finsko nebude v eurozóně setrvávat za každou cenu, jsme připraveni na všechny scénáře“ a zdůraznila, že Finsko nebude souhlasit s takovým modelem evropské integrace, který předpokládá, že členské státy jsou kolektivně zodpovědné za dluhy ostatních členů a za rizika, která jsou s tím spojena. Finsko je přitom jednou z mála zemí Evropské unie, která má hlavní úvěrový rating stále ještě na nejvyšším možném stupni AAA.
Bič na banky i trhy
Evropská centrální banka na začátku července snížila základní refinanční sazbu o čtvrt bodu na nové minimum 0,75 %, ale zároveň ve stejném rozsahu srazila také depozitní sazbu, která se tak ocitla na nule. Tím bankám zatrhla tipec „parkování“ a za vklady už nedostávají žádný úrok. ECB doufá, že tímto bezprecedentním krokem podpoří aktivitu na mezibankovním trhu.
Ale zpátky k záporné úrokové sazbě – co by se stalo, kdyby třeba ECB stanovila depozitní sazbu –0,25 %? Komerčním bankám by tak možnost bezpečně u ní peníze uložit peníze zpoplatnila. Prolomilo by to jen psychologickou hranici, anebo by to pomohlo „nakopnout“ reálnou ekonomiku. Hypotézu nastartování evropské ekonomiky dává ke zvážení člen představenstva ECB Benoit Coeure, jen podle něj není jasné, jestli trhy umějí fungovat s negativními úrokovými sazbami. „Některé ano, ale některé také ne. Proto je nutné před uskutečněním takového kroku vše důkladně zvážit,“ prohlásil Coeure.
Dánsko, aby povzbudilo banky k vyššímu půjčkám, tento měsíc zápornou depozitní úrokovou sazbu zavedlo. Bude zajímavé sledovat, jestli se osvědčí.