Byly by Pussy Riot proti církevním restitucím?

Tak Pussy Riot prý půjdou sedět – na dva roky natvrdo. Kromě onoho poskakování s kytarou v kostele, pro které by nejspíš mohly být odsouzeny i u nás dle paragrafu §356 a §358 trestního zákoníku, se děvčata andělských tváří dopustila ještě mnohem horšího přečinu, který jim Rusové (ať už důležití či „nedůležití“ - 51 % obyvatel širé Rusi je prý nemusí) jen tak neodpustí. Holky ze skupiny, jejíž název bychom se zachováním patřičné dvojsmyslnosti musili volně přeložit nejspíše jako „Vzpurné broskvičky“ či „Naštvané číči“, upozornily na to, že pravoslavná církev v Rusku je dle jejich názoru nepatřičně propojena s politikou. Moskevský patriarcha Kiril totiž poradil svým „ovečkám“, aby při volbách zabečely ku prospěchu jistého pana Putina. Ať už si přitom o Kirilově kázání myslí kdo chce co chce, nepřehlédnutelným faktem je, že svazek pravoslavných a ruské vlády posiluje, což se projevuje v poslední době utahováním šroubů u všech ostatních náboženských skupin, zejména těch menších. Výslechy, odposlouchávání, zabavování majetku a podivná rozhodnutí soudů jsou teď ve veliké zemi se slavným chrámem, který vypadá jako zmrzlina, na denním pořádku (česká média ovšem o tom neví nic).

V této souvislosti lze také vzpomenout na úsměvnou aférku, kdy patriarcha Kiril, stejný to pán, který tak vadí třem gráciím, zapomněl při jistém jednání sundat hodinky Breguet v ceně (na naší měnu přepočítáno) přes půl milionu korun. Když pak foto z jednání na Ukrajině mělo jít na oficiální web pravoslavné církve, vyřádil se na něm grafik s Photoshopem, konkrétně nástrojem Retušovací štětec. Hodinky sice z fotografie zmizely, nedovtipný fotoeditor ovšem opomněl vyretušovat taktéž odraz hodinek na lakovaném dřevěném stole. Ano, takové chyby se stávají. Onehdá v jednom českém týdeníku vypovídala Vietnamka o svých zkušenostech s mafií. Obličej jí sice „rozkostičkovali“, ale odraz na stole nechali. Jestli ještě žije, to nevím. Vím ale určitě, na kolik žije obraz pravoslavné církve v očích lidu jako organizace, která přesvědčuje obyvatelstvo, aby žilo v lásce, skromnosti, porozumění a pokorném vztahu k Bohu – asi tak jako tomu učil zakladatel křesťanství, nějaký truhlář-tesař z dnešního Izraele. A jak nadto sama plní tento „volební program Božího království“.

Když člověk sleduje takovéto události, nemůže si pomoct. Co bylo ukradeno, mělo by být vráceno, zní základní poučka, která je za českými církevními restitucemi. Přesto na základě zkušeností s velkými, tradičními, takzvaně křesťanskými (neboli „Krista následujícími“) církvemi je pochopitelné, že se to někomu nezdá. Nepere se tu přitom špinavé prádlo z dalekého středověku. Válka ve Rwandě, které se místní katolíci s vervou účastnili, skončila v roce 1993. A v novinách je každou chvíli fotka kardinála Vlka a prezidenta Václava Klause, jak si třesou pravicí. Že míchám jablka s hruškami? Z pohledu posledních deseti let snad. Ne však z pohledu posledních sta let, a to jen jemně naznačuji. Sto let je přitom pro církevní dějiny jako hodina pro život člověka. A co víc, jsou v čechách náboženské organizace, které pomoc státu zcela odmítají a žijí jen z dobrovolných darů. Je tedy tak nepochopitelné, když má někdo pochybnosti o navrhovaném řešení vyrovnání?