Pro a proti dalšího prohlubování integrace v EU

V eurozóně se jasně ukazuje, že vytvoření oblasti se společnou měnou a jednotnou měnovou politikou je bez integrace na úrovni fiskální, čili rozpočtové, politiky dlouhodobě neudržitelnou záležitostí. Členství v měnové unii klade na jednotlivé země nemalé nároky, ať už se jedná o určitou ekonomickou úroveň či fiskální disciplinovanost, a ty řada dnešních členů eurozóny jednoduše nesplňuje. A to způsobuje dnešní problémy. Navíc současná institucionální podoba eurozóny, potažmo celé Evropské unie, neumožňuje vyrovnat se efektivně s dnešní komplikovanou situací a obnovit důvěru ve stabilitu jednotné měny euro.

Jak dál?

Již v průběhu 90. let uplynulého století se ukázalo, že ne všechny tehdejší členské země mají zájem nadále prohlubovat vzájemné ekonomické vazby a upřednostnily ponechání si vlastní měnové jednotky (Velká Británie, Dánsko a Švédsko). Integrační proces se tak pomyslně rozdělil na dvě koleje. Obdobný vývoj se dá očekávat i nyní. Předpokládejme, že se opět vyčlení skupina zemí, které budou mít zájem na užší spolupráci a vydají se cestou společné fiskální politiky. Ostatní země by se pravděpodobně vrátily ke svým národním měnám.

Jaká jsou případná pozitiva?

Jaká jsou pozitiva a negativa spojená s výše uvedeným scénářem vývoje? Nejdříve se podívejme na ta pozitiva. Měnová unie by byla rozhodně stabilnější, a to jednak díky společné fiskální politice umožňující transfery prostředků napříč unií (zmírnění důsledků krize) a zároveň díky účinné kontrole nad fiskální disciplinovaností jednotlivých zemí (zmírnění příčin krize). Měnová unie o nižším počtu členských zemí by se stala akceschopnější a celkově by spolupráce mezi zeměmi byla jednodušší. Měnová unie by se stala sourodější, za předpokladu odchodu ekonomicky méně vyspělých zemí. Jednodušším by se stal i potenciální přechod na ještě vyšší integrační stupeň – politickou unii.

Negativní aspekty

Existují však i negativa, které by prohloubení integrace směrem k fiskální unii přineslo. Přínosy, které plynou členským zemím měnové unie a jejím občanům by se totiž staly nižšími díky zmenšení oblasti jednotné měny. Země, které by euro opustily, by o tyto přínosy přišly zcela. Dalším negativem jsou potenciální ztráty z odpisů vládních eurových dluhopisů zemí opouštějících euro, a to v případě jejich bankrotu. Další negativum nemá ekonomický, ale spíše symbolický charakter, neboť při dalším štěpení integrace by pravděpodobně euro skončilo jako symbol jednotné Evropy, kterým se mělo stát.

Přínosů a nákladů spojených s případným vytvořením tvrdého jádra v Evropské unii je samozřejmě více. Ať už bude budoucnost Evropské unie jakákoliv, vždy je lepší vydat se určitým směrem než zůstat v současné letargii. Vytvoření společné měnové euro oblasti nebylo špatným nápadem. Špatné je však myslet si, že jejím členem může být prakticky každá země, bez toho aniž by na to ostatní země doplácely.