Mezinárodní „den bez dluhů“ a houkající houba

Dělala jsem pořádek ve sklepě a našla jsem svou zaprášenou pokladničku – obrovskou muchomůrku do které když vhodíte minci, tak zčervená a začne tak nějak podivně houkat. Byl to svého času způsob, jak se mě rodiče snažili motivovat k rozumnému utrácení. Muchomůrka byla jejich poslední naděje, protože můj postoj k penězům byl (údajně) otřesný. Například v roce 1988 jsem za vysvědčení v první třídě dostala 100 korun od babičky. Utratila jsem ji celou za zákusky. Stála jsem uprostřed cukrárny a najednou měla pocit, že už si nikdy nebudu moct koupit tolik zákusků jako právě dnes. V říjnovém čísle časopisu Psychology Today americký psycholog John T. Newmann píše: „Mezi deset věcí, kterých se během svého života bojíme nejvíce, patří promarněná příležitost. Toho se snaží využít obchodníci a reklamní experti, kteří náš mozek bombardují více či méně skrytým sloganem: kup dnes nebo nikdy. A my se bojíme, že je to pravda - a nejsme schopni odolat.“ Chápu, ale díky inflaci se na mé zákusky tento závěr nevztahuje. Za 100 korun jsem si tehdy koupila 39 zákusků a dvě žvýkačky Pedro. Dnes by to všechno stalo patnáct stovek. Už dvacet pět let jsem se svojí „zákuskovou“ investicí spokojená.

Každopádně právě ve sklepě jsem si vzpomněla na Mezinárodní Den bez dluhů, který připadl na pátek 16.listopadu. Pro Českou republiku je to velmi důležitý den, protože jak ukázal nedávný průzkum, většina Čechů je na tom s šetřením stejně jako já. Přesně 50 procent z nás nemá žádný domácí rozpočet ani žádný přehled, za co své peníze utrácí. A právě tito lidé pak mají největší problémy se splácením svých úvěrů a půjček. Celkově Češi dluží 1,3 bilionů korun - a to je vyšší částka než celý letošní státní rozpočet.

Abych se vrátila k muchomůrce, nebyl to úplně špatný nápad, protože cokoli měnilo barvy a houkalo, mě nesmírně přitahovalo. Ovšem po krátkém čase - asi po čtvrthodině - jsem přišla na to, že muchomůrka zčervená a zahouká, kdykoli do ní nacpu třeba kousek sýru, víčko od piva a dokonce i plastelínu. Muchomůrka u nás doma houkala každou chvíli a mé kapesné i přesto mizelo stejnou rychlostí jako dřív. Z toho vyvozuji jednu základní skutečnost: motivace k šetření musí být silná a propracovaná. Snažila jsem se najít nějakou skutečnou motivaci v knihovně nebo na internetu a narazila jsem na knihy a články s názvy: Žijte jako milionář, Nešetřete a vydělávejte víc, Myslete pozitivně, Staňte se boháči a ve všech těchto materiálech bylo mé jednání se zákusky a vlastně utrácení všech Čechů schváleno, prý je tohle cesta k úspěchu. V jednom článku bylo uvedeno toto: „Čím více se naše podvědomí zaplňuje jediným cílem - a to je šetřit - tím méně pak nechává prostor pro uvažování opačné - a sice, jak vydělat. Jinými slovy, pokud si navykneme na šetření jako na každodenní nutnost a realitu, tak našemu mozku vlastně dáme následující informaci: pokud mám mít peníze, musím šetřit. Mozek si na tuto informaci natolik zvykne, že jí přijme jako dogma a člověk nedělá nic jiného než šetří.“ Tak nevím. Vzhledem k tomu, že počet exekucí v České republice dosáhl téměř jednoho miliónu, nemám absolutně pocit, že by lidé měli problém s nějakým dogmatem šetření. Zkrátka houkající muchomůrka je z těch všech motivací ještě ta nejúčinnější.