Po sérii finančních krizí ve světě už mezinárodní instituce netrvají na rychlé liberalizaci měnových a kapitálových předpisů v reformních zemích.
Makroekonomická připravenost dnešních kandidátů na členství v Evropské unii má spočívat i v tom, že uvolní svoji měnovou politiku a podmínky pro pohyb kapitálu včetně krátkodobého. Většina reformních zemí však s liberalizací v této citlivé sféře nespěchá. Je zajímavé, že i
mezinárodní instituce včetně samotné Evropské unie, které ještě nedávno přistupovaly k tomuto požadavku takřka ortodoxně, dnes mění názor, především vlivem měnových a finančních krizí, jež v letech 1997 a 1998 zasáhly právě nové trhy.Jejich kolaps tak vr
hl alespoň stín pochybností na správnost teze, že by se tyto "nehotové" ekonomiky měly plně otevřít veškerým vlivům integrace s globálním hospodářstvím, zejména pak s mezinárodními finančními trhy.Doporučení zahraničních odborníků, pokud jde o strategii řízení tranzitivních ekonomik, často směřují ke dvěma krajním směnným mechanismům - pevnému kursu nebo naopak kursu zcela pohyblivému. Ani jedno z těchto krajních řešení však není v podmínkách nedokončené transformace vhodné, míní experti Světové banky.
S
oučasná praxe zemí kandidujících na členství v Evropské unii je velmi různorodá a přinejmenším první z těchto krajností se nevyhýbá. Příklad pevného směnného režimu reprezentuje Bulharsko, které s cílem finanční a makroekonomické stabilizace zavedlo v létě 1997 tzv. měnový výbor (currency board). Lev nejprve provázalo s německou markou a od 1. ledna 1998 s eurem. Měnový výbor mají též v Litvě a Estonsku, zatímco Lotyšsko zůstává u pevného kursu vůči SDR, zúčtovací jednotce MMF. Maďaři uplatňují mechanismus postupné devalvace v tempu 0,4 % měsíčně.Celkem liberální režim má, jak známo, Česká republika, kurs koruny je pohyblivý, řízený podle potřeby intervencemi ČNB. K českému modelu nyní směřuje i Polsko, které chce v dohledné době uvolnit zlotý. Varšava se ale netají obavami z přílivu horkých peněz
.Zdroj: HN z 14. 1. 2000